Palach: Hledání smyslu oběti

Studenti vydali knihu a zorganizovali seminář

Nejznámější poválečný student historie na Filozofické fakultě svůj obor nedostudoval. Před čtyřiceti lety se rozhodl pro jinou cestu a 16. ledna 1969 se na protest proti nastupující normalizaci v zemi okupované cizími armádami zapálil. K výročí tohoto činu mu letos současní studenti fakulty kromě obvyklých květin a věnců věnovali i dvoudenní seminář, výstavu v Karolinu a obsáhlou knihu Jan Palach ´69.

Čtveřice studentů pracovala na vydání reprezentativní šestisetstránkové knihy o Janu Palachovi skoro tři roky. Historici Patrik Eichler a Jakub Jareš a bohemistky Veronika Jáchimová a Michala Benešová objížděli pamětníky, sháněli archivní dokumenty či dobové filmy a také oslovili české i zahraniční odborníky, aby získali nové texty k nezpracovanému tématu. Finančně pomohla Filozofická fakulta, Univerzita Karlova, Národní muzeum i Ústav pro studium totalitních režimů.

Díky nim tak vznikla publikace Jan Palach ´69 (a stejnojmenná výstava), která tu podle mnohých ohlasů dlouho chyběla: doposud vydané knihy věnované Palachovi jsou totiž pouze dvě, a to o mnoho útlejší. Ke Zprávě o životě, činu a smrti českého studenta od novináře Jiřího Lederera, napsané před čtyřiceti lety, a sborníku Ve jménu života Vašeho, který připravili studenti Filozofické fakulty před dvaceti lety, teď přibyl důstojný svazek s řadou studií a dosud neznámých archivních dokumentů.

Lidské pochodně v souvislostech

Na stejnojmenném dvoudenním semináři se tato výjimečná kniha prodávala za šest set korun, s devadesátikorunovou slevou. Seminář se konal 15. a 16. ledna, první den v aule Filozofické fakulty, druhý den v Národním muzeu. Promítaly se filmy, hovořili historici, filozofové i pamětníci.

Historik Łukasz Kamiński z polského Ústavu paměti národa upozornil, že podobných upálení bylo více, než se dříve soudilo. „Donedávna bylo známých jen několik jmen, ale těch případů je v různých zemí střední Evropy téměř třicet, ačkoliv jde o čin cizí evropské kultuře,“ konstatoval Kamiński a připojil, že lidské pochodně v naprosté většině případů nedosáhly svého cíle. Historik Petr Blažek se pozastavil nad sílou dosud živých dezinformací kolem Palachovy smrti a představil řadu dokumentů, které k případu Jana Palacha shromáždila Státní bezpečnost i policie. Politickou motivaci a náboženské zdroje činu Jana Palacha popsal ve svém příspěvku historik Jiří Suk, který přes „ticho, které zůstává“ propojil Palachovu postavu s Hamletem. „Veřejnost oběť pochopila, ale nebyla schopna využít ji k činu, který Palach žádal. Nesmírná síla zástupů zůstala obrácená do sebe,“ konstatoval Suk.

VŠE se k Palachovi tolik nehlásí

Pamětníci Jiřina Šiklová či Zdeněk Pinc v dalším panelu vzpomínali na dobu svých tehdejších studentských let na fakultě, kdy bylo propojení studia a politického angažování nejen obvyklé, ale „bylo ku prospěchu celé fakulty.“ Palachův spolužák z VŠE Štěpán Bittner se emotivně pozastavil nad tím, jak málo se o Palachovi mezi mladými dnes ví. „Mrzí mě, že se k této akci nepřidala VŠE, kde taky dva roky studoval. Tento národ si tu jeho oběť nezaslouží!“ řekl Bittner před téměř plnou aulou. (Až o deset dní později na ekonomce zahájili výstavu „Jan Palach – student VŠE“ – trvala pouze od 27. ledna do 10. února.)

V diskusním panelu o smyslu Palachovy oběti promluvili filozofové i duchovní. „Myslím, že nejsem jediný, kdo se cítil Palachovou smrtí obviněn – nejsi tak důsledný jako Palach,“ přiznal evangelický farář Miloš Rejchrt. Zároveň zopakoval, že posvátná hrůza z živé pochodně lidmi na chvíli otřásla a na chvíli je spojila, ale tím to skončilo. „Když se na Velký pátek v Jihlavě upálil Evžen Plocek, ve společnosti už nebyla žádná chuť pouštět si tyto extrémnosti k tělu,“ uzavřel Rejchrt. Kněz Tomáš Halík se připojil k tomu, že se Palachovou obětí cítil osobně oslovený: „Říkal jsem si: všichni jsme v pozici pochodně číslo 2. Jak to ale realizovat?“ Debatovalo se o tom, že Palach se svým činem snažil postavit přehradu nastupující lži, jejíž rozměr je přímo světovým rekordem. I o tom, zda náš současný smysl pro pravdu je hoden palachovské oběti.

Martin C. Putna se proti Palachovi vymezil a nesouhlasil s tím, že by demonstrace během Palachova týdne v lednu 1989, které byly začátkem konce vlády jedné strany, byly nějak úžeji spjaté právě s Palachem a s ohlasem jeho činu: „Chodili bychom demonstrovat proti režimu pod jakoukoliv záminkou. Palachův týden byla tenkrát záminka, hledali jsme v kalendáři jakékoliv výročí.“ Halík ale vzápětí namítl, že kulaté padesáté výročí smrti Karla Čapka, které bylo jen o pár týdnů dřív, žádné podobné demonstrace nepřineslo.

V diskusi zaznělo, že společnost možná potřebovala dvacet let normalizace, aby na Palacha navázala při demonstračním odporu proti režimu. „Dvacet let se o tom nemluvilo ze zcela zjevných politických důvodů. Teď se o tom nemluví dvacet let proto, že bychom si tu oběť Jana Palacha a tu jeho racionalitu museli připustit a porovnat sami se svým vlastním chováním. A to se nám nechce,“ řekla na závěr diskuse herečka Vlasta Chramostová, která promluvila z publika. To ji odměnilo potleskem až bouřlivým.

Celuloid o tichu

Návštěvníci semináře mohli vidět celou řadu filmů. Kromě šesti dokumentárních snímků, které jsou DVD-přílohou v nové knize, přijel na seminář se svým filmem Slyšte můj křik polský režisér Maciej Drygas. Jeho dokument vypráví příběh „polského Palacha“, Ryszarda Siwiece, který se na protest proti okupaci Československa upálil ještě před Palachem, v září roku 1968.

Pamětníci byli pohnutí zejména u filmu Jan ´69 Stanislava Miloty a u filmu Ticho Milana Peera, který je doprovázen známou písní Ticho Bohdana Mikoláška – její slova „zemřel živý člověk, aby mrtví zůstali žít“ byla během semináře často citována. „Napsal jsem tu píseň na strahovské koleji, na třetím bloku, a víceméně jsem tím obětoval svou písničkářskou kariéru,“ řekl sám Mikolášek na vernisáži palachovské výstavy v Karolinu těsně předtím, než píseň zahrál a zazpíval.

Katka Volná
Foto: Jiří Stibor