Michal Ježek: „Když někdo řekne o Palachovi, že byl blázen, měl by se hned zeptat sebe sama, co o něm vlastně ví.“
Rozhovor s Michalem Ježkem, studentem bohemistiky na FF UK, členem Studentské rady a jedním z organizátorů vzpomínkových akcí ke 44. výročí upálení Jana Palacha.
Ve dnech 16. – 20. ledna budou probíhat vzpomínkové akce k 44. výročí upálení Jana Palacha. Mohl byste nám přiblížit připravovaný program?
Letos se Palachův týden odehrává ve čtyřech dnech a začíná ve středu 16. ledna, tedy v den výročí sebeupálení Jana Palacha. V malé aule Karolina se od 17. 00 koná prezentace webu www.janpalach.cz, konkrétně jeho nového obsahu, protože veřejnosti byl web představen již v loňském roce. Jedná se o multimediální projekt Univerzity Karlovy a podnět k němu vzešel z okruhu Studentské rady a z kolektivu lidí, kteří se již dříve podíleli na organizaci událostí souvisejících s Janem Palachem, zejména na obsáhlém sborníku Jan Palach 69 a stejnojmenné výstavě. Tento web je završením jejich dlouhodobé práce. Na webu je nyní celá řada materiálů: nahrávky, videa a dobové fotografie, různé historické texty i současné ohlasy spojené s Janem Palachem. Je to portál, kde se dá najít vše důležité a nosné pro pochopení Palachova příběhu, který portrétujeme v kontextu doby. Jeho příběh samozřejmě tehdejší doby vyrůstá, Palach reagoval na události spojené s Pražským jarem a srpnovou okupací.Celá jedna sekce je navíc věnovaná dalším „živým pochodním“. Tento název používáme pro lidi, kteří se také upálili z politických důvodů, ať už tady v Československu, nebo jinde ve světě.
Nový obsah webu, který budeme představovat, tvoří nové kapitoly Palachova příběhu, příběhy dalších „živých pochodní“ a nové portréty míst s Palachem spojených, „místo činu“ pod rampou Národního muzea a „místo úmrtí“ v Legerově ulici. Přibyl také kompletně nový fotoarchiv s velmi působivými záběry: většinou se jedná o fotografie Palachova pohřbu nebo událostí s ním spojených. Jde o kolekci asi sedmdesáti uměleckých fotek, které jsou upravovány a „dolaďovány“ naším grafikem.
Na tuto prezentaci navazuje tradiční pietní akt, který se koná od 18:30 u pamětní desky na Filozofické fakultě.
Proč má Happening pro Palacha vedlejší téma?
Happening pro Palacha organizují lidé z centrální knihovny FF UK, která se loni přejmenovala na Knihovnu Jana Palacha, tak se spíš zeptejte jich. U této příležitosti knihovnu navštívili spisovatelé Ivan Klíma a Jiří Stránský, kteří tuším vedli debatu o Palachově odkazu, a celá akce byla propojena s uměleckými vystoupeními. Letošní happening na tuto akci navazuje a doplňuje portfolio událostí Palachova týdne. Myslím, že skutečnost, že letos v době palachovského výročí probíhají prezidentské volby, inspirovala organizátory, aby vzpomínku na Palacha uskutečnili i pořadem o roli českých prezidentů a dialogem o humanitě. Jsem na to zvědav.
Hlavním bodem pátečního programu je předpremiéra první části filmové trilogie Hořící keř. Jak se naše fakulta podílela na natáčení?
Film se na fakultě částečně natáčel, například v historickém kabinetu, na hlavní schodišti či v podloubí před vchodem. Nedávno pak fakulta a Studentská rada podepsaly smlouvu s HBO ohledně projekce filmu ve Velké aule. Studentská rada kompletně zajišťuje organizaci a propagaci této projekce, která začíná v pátek od 18.00..
Důležité je, že film vznikl v rámci prestižní HBO Production a režírovala ho Agnieszka Holland, významná polská režisérka, která byla nominovaná na Oscara. Nedávno měl u nás premiéru její film „V temnotě“.
Jako hlavní linii příběhu si bere téma, které není tak známé, ale v rámci příběhu Jana Palacha hraje důležitou roli. Jedná se o soudní proces Palachovy matky Libuše s poslancem Vilémem Novým, který si účelově vymyslel, že se Palach polil „studeným ohněm“, tj. aby vzplanul, ale aby ho nic nepopálilo. Totiž že byl loutkou v rukou několik lidí, např. chtěl takto očernit sportovce Emila Zátopka. V té době to byla velmi vlivná teorie, Nový ji rozšířil do celé řady médií. Palachova matka se s ním soudila a tento proces je jedním z nových témat, která nyní web Jana Palacha. Dokonce máme k dispozici i reálný audiozáznam tohoto procesu přímo ze soudní síně. Jsem moc rád, že se filmaři rozhodli právě pro tohle téma a také za to, že film není tolik o Palachovi jako spíš o událostech, které na něj navazují.
Probíhají podobné vzpomínkové akce i jinde než v Praze? Vzpomíná se také na další československé „živé pochodně“ Jana Zajíce a Evžena Plocka?
Na Plocka a Zajíce se obvykle tolik nemluví. Existuje nadační fond Jana Zajíce, který udílí cenu pro středoškolské studenty za výraznou aktivitu, která má společenský přesah. O Zajícovi se trochu mluví v den, kdy se upálil, např. ve zpravodajství proběhne krátký shot. Nicméně to je pouze jednou do roka. Není mu věnovaná taková pozornost i proto, že jeho sebeupálení následovalo až po Palachovi. Zajíc se krom toho zapálil a uhořel ve vchodu jednoho domu na Václavském náměstí a nestihl ani vyběhnout ven. Pro tehdejší autority bylo velmi jednoduché jeho čin utajit a veřejnost se o něm v podstatě nedozvěděla, zatímco o Palachovi vědělo hodně lidí i v zahraničí, což je na jeho případu také výjimečné. Palach si velmi prozíravě vybral jedno z nejfrekventovanějších míst v Praze. Jeho činu přihlíželo množství lidí a zpráva o něm se velmi rychle roznesla po celé Evropě. Reakce zahraničních médií z té doby si také můžete přečíst na webu Jana Palacha. Cenzura v Československu však Palachův odkaz důkladně vymazávala z paměti společnosti a do velké míry se jí to dařilo. Podařilo?
Odpovědí je podle mě to, co pro jeho odkaz dnes děláme.
Evžen Plocek má malý pomník ve své rodné Jihlavě a Zajíc pamětní desku v Praze.Na Plockovi je zajímavé to, že to byl, narozdíl od studentů Palacha a Zajíce, sedmatřicetiletý dělník a komunista. Patřil k reformnímu křídlu komunistické strany, které výrazně nesouhlasilo s převládající politikou a vyostřeně na ni reagovalo.
Jaké významné osobnosti se účastní nadcházejících vzpomínkových akcí a jaká je jejich spojitost s Palachem?
Na pietní akt k pamětní desce přijde rektor Univerzity Karlovy, profesor Václav Hampl, s děkanem Filosofické fakulty, docentem Michalem Stehlíkem. Ti se vzpomínkových akcí účastní pravidelně. Pozvánku na projekci jsme posílali i bratrovi Jana Palacha, panu Jiřímu Palachovi. Vždy ho na podobné akce zveme, nicméně on na ně nikdy nejezdí, vzpomínka na bratra pro něho musí být stále hodně bolestivá… Bylo to břímě pro celou rodinu – jejich matku, Libuši Palachovou pak navíc psychicky týrala StB, Jiří měl problémy najít práci. Za velmi temnou kapitolu považuji události spojené s tzv. Akcí hrob, totiž, když StB donutila Jiřího a Libuši Palachovou, aby souhlasili s vykopáním Janových ostatků, exhumací. Jeho urna pak byla uložena ve Všetatech, v 90. letech pak přemístěna zpět na Olšany.
Musím říct, že pan Jiří je neuvěřitelně zajímavý pán: přes všechno, co se jemu a jeho rodině stalo, není cynický či hrubý, není zničený. Je to člověk velmi citlivý a laskavý, zaslouží si velkou úctu. Na webu Jana Palacha si s ním můžete poslechnout celý rozhlasový dokument nazvaný „Můj bratr Jan“.
Na projekci by možná mohl přijít Hubert Bystričan, který byl přítomen i loni na první prezentaci webu. Pan Bystřičan byl Palachův kamarád, kterému Jan těsně předtím, než se upálil, poslal pohled zakončený pozdravem „Tvůj Hus“. Tento pán nám také poskytl kontakt na jednu svoji i Palachovu kamarádku, která byla s Janem v roce 1968 na brigádě v Kazachstánu. Ona o tomto období psala ve svých denících, ze kterých pak o třicet let později sepsala knížku. Nedávno jsem se s ní i dalšími lidmi z brigády sešel, tu knížku mám půjčenou, doufáme, že také bude na webu. Z té brigády už máme video.
Mimochodem, ti lidé mi říkali: víte, Honza byl úplně normální kluk, který se ale hodně zajímal o společnost a o filozofii, my jsme mu říkali, ať s tou filozofií tak neblbne…
Tohle je hodně důležité slyšet, protože se tak Palach jeví velmi realisticky. Samozřejmě, že mu dnes mnozí, zejména politici, staví slovní pomníky, které jsou krom slovní vaty plné sebestředného pathosu.
Mezi další významné osobnosti zapojené do Palachova týdne patří třeba profesor Tomáš Halík, který bude sloužit závěrečnou mši se vzpomínkou na Palacha v kostele Nejsvětějšího Salvátora, v neděli od 20:00. Tomáš Halík pořádal v roce 1969 rekviem za Palacha na Malé Straně u sv. Tomáše, bezprostředně po Palachově činu, nesl tam jednu z Palachových posmrtných masek. Ve své eseji, která se také nachází na našem webu, popisuje myšlenky, které se mu přitom honily hlavou.Jeho esej je velmi působivá, doporučuji.
Většina událostí, o kterých tu mluvíme, se vlastně odehrávala tady na fakultě či v jejím okolí, a tyto události výrazně ovlivnily naše nedávné dějiny, an které my teď navazujeme. Proto si myslím, že je podstatné tyto akce pořádat.
Je o takovéto akce zájem?
To se liší generačně. Palachova generace chodí pravidelně, je to pro ně stále dost osobní věc. Pro generaci o něco mladší je Palach spíše jedním z několika symbolů. Pro nás, nejmladší generaci, je ta doba vzdálenější, takže je těžší se k Palachovi nějak osobně vztáhnout: na tom se nejspíš podepsaly i mnohé hloupé stereotypy, které o něm byly napsány a které se stále produkují. Jedním z nejrozšířenějších je nekriticky přejímaná zkratka, že Jan Palach byl blázen a pak, že jeho čin neměl žádný smysl, protože ho normalizace Vymazala z paměti společnosti. Když někdo o Palachovi řekne, že byl blázen, měl by se hned zeptat sebe sama, co o něm vlastně ví. Doufám však, že díky věcem, které se nám v rámci palachovských projektů podařily, se o významu a skutečné motivaci Palachova činu bude vědět víc: proběhla výstava, vznikl obsáhlý sborník, je tu web v pěti jazycích, pořádáme každý rok vzpomínkové akce. Zbývá už jen muzeum, to by bylo dobré udělat v domku ve Všetatech, kde Palachovi žili.
Jaké jsou ohlasy veřejnosti na web?
Ohlasů na web máme dost, jsou vlastně hodně pozitivní. Od pamětníků i současných studentů. Můžou nám napsat i čtenáři FFAKTu na [email protected]. Nedávno jsme pořádali seminář na gymnáziu. Jedna dívka se nás zeptala, jak se Palachova matka dozvěděla o tom, že se její syn upálil. Odpověděli jsme, že paní Libuše vůbec nevěděla, co se stalo, a jela do Prahy, kde s Janem měla domluvené setkání. Cestovala vlakem a vedle ní seděl cizí muž, který si četl noviny, a tam se psalo o Palachově upálení. Po téhle odpovědi studenti strnuli a jejich vyučující se dokonce rozplakala. Následně se nám svěřila, že se v době sametové revoluce i vlivem Palachova příběhu zabil její bratr. Její vyprávění probudilo ve studentech velký zájem a najednou se domáhali informací jak o Palachovi, tak o ostatních lidech, kteří se zabili z politických důvodů. Na této epizodě je vidět, že toto téma na lidi silně působilo a stále působí. Ostatně i v současnosti se lidé upalují, moc o jejich motivacích nevíme…
Palachův příběh můžete číst jako příběh normálního kluka, který byl mimořádně vnímavý a statečný. Jeho čin byl samozřejmě kontroverzní a vždycky bude. Skrze svůj akt ublížil svým blízkým, ale pokusil se otevřít oči celému národu.
Program vzpomínkových akcí ve formátu pdf:
https://ffmisc.praha3.ff.cuni.cz/files/FF/pages/3665/Palach_akce_2013.pdf
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.