Hlas lidu zaznívá podezřele často

Různé lidové ankety, ať už se jedná o parlamentní volby, Největšího Čecha či Česko hledá SuperStar, mohou dobře pobavit, ovšem stěží mohou být brány jako zdroj relevantních informací. Podobné je to se statistikami, které většinu skutečností redukují na čísla a rozdělují je do několika nepříliš padnoucích škatulek. Také pravidelně se objevující hodnocení škol nemají pro soudného člověka žádnou výpovědní hodnotu. Školy nejsou továrny a nevycházejí z nich výrobky. Jejich kvalitu tedy nelze měřit.

Vůbec je škola něco natolik komplexního a mnohotvárného, že je zatěžko ji hodnotit jako celek. Nehledě na to, že každý z nás má přeci jiná kritéria. Vítám chaotický, co nejneuspořádanější způsob přednášení. Jsem přesvědčen, že škola není a nemá být „přípravou na výkon povolání“. Věřím, že nemá mít nic společného s praxí. S běžným životem se přeci potkáváme normálně na ulici a v tramvaji, proč kvůli tomu chodit do školy? Patrně by se našli i lidé, kteří by uvedené nepodepsali: a to je v pořádku.

Různá pragmatická zdůvodnění bytí školy / studijního oboru („profil absolventa“ atd.) máme jen proto, aby si univerzity, gymnázia a podobně udržely nějaké místo v rámci byrokraticko-ekonomického systému, kdy to, co nemá nějaký konkrétní užitek, nemá právo na existenci. Škola jistě není Tesco, aby na každý výkyv zájmu studentů musela reagovat. Právě naopak. Pokud bychom v rámci školy usilovali o „větší míru demokracie“, jak je dnes častým zvykem, je možná na čase se zamyslit nad podmiňováním atestací docházkou a podobně. Oblíbenost učitelů nebo škol není nic zajímavého. Je často nesmírně zavádějící a nepoukazuje na to, co je opravdu podstatné: skutečná výuka se nedělá pro masy. I ti nejlepší mají za celý profesní život, to jest mezi čtyřiceti a padesáti lety praxe, nanejvýš pět, deset žáků. Ti méně úspěšní pak třeba jednoho nebo dva. Není tedy vůbec podstatné, jestli ty které přednášky navštěvuje jeden člověk, nebo sedm tisíc lidí, a není ani důležité, jestli je těchto sedm tisíc lidí pokládá za hloupé, „pokud se najde aspoň ten jeden“, a i kdyby ne, jak známo, vidět (slyšet, číst) se má všechno, protože i to špatné nás může inspirovat. Nevýhoda příslušných statistik a žebříčků je také v tom, že se tváří, že existují nějaké konkrétní problémy, které lze snadno pojmenovat a vyřešit. Nebo v tom, že škola má mít nějaké výsledky (pochopitelně se musí tvářit tak, aby dostala od státu peníze). Školy, zvláště humanitní, nejsou nějakým předvojem celé společnosti, a hájí-li své, například fi nanční zájmy, nehájí tím celou společnost. Tak to je a má to tak být. Ostatně, zbaví-li se učitelé i studenti vysokých škol svých mesiášských komplexů, bude jim lépe (ostatního světa se to netýká, neboť on to nevnímá).

Tvoření žebříčku je absurdní i v tom ohledu, že vzniká iluze, že něco je „lepší“ a něco „horší“, pohříchu často na bázi technických údajů, kolik, kdy, kde atd. Individuální přístup je zcela potlačen. Sem radikálním zastáncem osobního pojetí vzdělání, ať si najde každý sám takové učitele, kteří mu vyhovují a rozumějí. A každý učitel ať přijímá takové žáky, v něž věří. Univerzity a na ně napojené organizace by měly jen poskytovat zázemí, jistý rámec pro uskutečňování těchto smělých cílů.

Vojtěch Varyš
Autor studuje komparatistiku a divadelní vědu
[email protected]