Fejeton: Dosti Jakobsona v měsíci máji!

Protože

od října pracuji - pod záhadnou zkratkou „pomvěd“ - v knihovně slovanské filologie, už trochu znám nejčastější přání a touhy čtenářské klientely a vím, že velké oblibě bohemistů se těší Mukařovský a také čtvrtý díl Akademických dějin české literatury, který má pro svou obecnou nedostupnost cenu korunovačního klenotu. Měl-li bych soudit dle stadia rozkladu, nejhýčkanějším exemplářem je Poetická funkce od strukturalistické legendy Romana Jakobsona. Je to svazek sympaticky tlustý, dalo by se říci k pomuchlání, takže prsty čtenářů, které ho poznamenaly, z něho učinily papírový salát, (už si jen přinést mísu a přistrouhat mrkev) a jeho obálka trpí jakýmsi akné z ohmatanosti. Skutečně velmi polaskaný kousek! Jak potom Jakobsona vybavit z police, aniž by vnitřnosti listů z desek vyhřezly? Od knihovníka to vyžaduje koncentraci a prstová cvičení! Ale dosti těch naturalistických popisů! Právě minul prvý máj a to je čas lásky a jejím šípem poraněných básníků… A tudíž i čas literárních vědců. Narážím tím na ono zvláštní pouto mezi básníky a jejich badateli. Protože literární vědec jako každý jiný nutně potřebuje předmět zkoumání, je přirozené, že si hledá svého básníka, tedy někoho, kdo už předtím něco napsal, aby následně o něm mohl něco napsat. Tomuto spříznění na rozdíl od mileneckého vztahu nemusí ani předcházet žádné námluvy, které by zahrnovaly ono kouzelné chození okolo horké kaše a jiné zdvořilostní manévry. Navíc když básník už je často po smrti. Jakobson se také nepřišel ptát pod sochu K. H. Máchy, zda si smí velikána vzít do pucu svým strukturalistickým nářadím. Bezmocného buřiče chopil do analytických klepet a rozpitval jej i jeho Máj na padesáti stranách jedné kapitoly a jeho částečky různě poházel i po jiných oddílech své Poetické funkce, až ty kousky musí čtenář nahánět v rejstříku jako by sám skládal dohromady rozsekané tělo egyptského boha podsvětí, Usíra. Bezesporu když si Jakobson užil s Máchou, zaměřil se na jinou oběť, ano, protože láska kritiků k básníkům je od podstaty přelétavě polygamní a neznám vědce, který by zůstal věrný zapřisáhle jedinému poetovi. Ale není namístě někoho peskovat morálními důtkami, literární nevěra nepatří mezi ty zavrženíhodné, ať puristé světa nepohoršují – my literatury lační jsme rádi za tolik povolených literárních svodů. Těžší je smířit se s tím, že literární věda ubírá poezii tajemství, ten její nejvlastnější gen, z kterého prýští všechno instinktivně žhavé i mrazivé, co čtenáře umí vynést nad fádní hladinu vysvětlitelného. Jakobson si dal velmi záležet, aby na sedmi stech stranách roztloukl magický kámen Poezie v drtičkách statistik, aby v sítech tabulek zachytil a přečetl její genetickou informaci. Nic proti vědě; ta tajemství potřebuje jako čestného protivníka pro své rovněž vzrušující výboje, ale čtenáři, kteří čtou poezii v zájmu duševního zážitku, by se Poetické funkce měli střežit! A už dosti Jakobsona! V měsíci květnu doporučuji setrvat při evoluci biologické. Vy všichni těžce studující, zanechte zbídačeného strukturalistu v regále, raději chvíli zase ohmatávejte své skutečné milence a milenky. A kam tím mířím, to si interpretujte libovolně. Aleš Misař