Deadalos vzlétá v Rubínu

Obraz člověka toužícího letět výš nepřestává naši mysl fascinovat. Nová inscenace A Studia Rubín Deadalos aneb Podivuhodný let představuje další český autorský projekt, na něž se tato malá sklepní scéna na Malostranském náměstí zaměřuje. Tentokrát jde o realizaci vítězného díla soutěže O zlaté pero Ondřeje Pavelky o nový studentský dramatický text, kterou vyhlásilo A Studio Rubín ve spolupráci s Divadelní fakultou pražské Akademie múzických umění (DAMU). Autor Ondřej Šulc dokázal antickému příběhu dodat na aktuálnosti, aniž by báji připravil o její poetiku. Známý příběh Deadala a Ikara se vždy přirozeně propojuje s tématem pýchy a pádu a s potřebou pokory. Ovšem v dramatu Ondřeje Šulce je příběh promyšlen na rovině psychologie a mezilidských vztahů

mnohem hlouběji. Nové představení A Studia Rubín ukazuje, jak blízké jsou postavy řecké mytologie nejen prvním aviatikům, kterým je vlastně dílo věnováno, ale i každému z nás. U nově vzniklého dramatického textu je třeba ocenit citlivé zacházení s úryvky Ovidiových Proměn. Navzdory aktuálnímu zasazení, kdy Ikaros pobíhá po scéně s elektrickou vrtačkou, z celkového ladění inscenace neční verše nijak nepřirozeně. Velmi působivý je i úvodní a závěrečný zpěv Seikilovy písně z dob starého Řecka v úžasném podání Aleny Bazalové, který představení rámuje. Z hereckých výkonů je třeba se zmínit o Pavlu Rímském, který výborným způsobem ztvárnil ambiciózního Deadala. Tato postava není jen postavou otce a vynálezce, a už vůbec ne postavou čistě tragickou. V jeho podání plasticky vystupuje člověk, který pro své cíle opomíjí lidské bytosti, dokud se pád jeho syna nestane spíše jeho vlastním pádem. Provedení inscenace pod taktovkou Jana Friče je pak nepochybně zajímavé, například užitím meotaru, kterým se po celou dobu promítají na pozadí více či méně symbolické obrazce, dodávající ději další rozměr. Toto zařízení, zpětný projektor, který ještě dost možná známe ze školy, obsluhuje již zmíněná Alena Bazalová. Její mnohotvará úloha (představuje Deadalovu múzu, našeptávající svědomí i ženušku vařící večeři) skvěle doplňuje tři mužské role jako jejich reflexe. Drama se tak nevyřčeně drží tradičního antického rozvržení tří hlavních herců a sboru. Celkově hluboké vyznění příběhu bohužel ruší některé líbivé vtipy, které mají tendenci místy nevhodně nabourávat jednotný tok představení a jeho atmosféru. To, že se diváci zasmějí, ještě nemusí nutně znamenat, že je vtip na svém místě a k dobru věci, o nepatřičných vulgarismech ani nemluvě. Možná stojí zato zamyslet se, má-li malá alternativní scéna typu A Studia Rubín zapotřebí, aby se takový divák, který nepochopí myšlenku představení, alespoň zasmál herci, předvádějícímu po celou druhou polovinu hry čejku chocholatou na bidýlku, nebo si pamatoval četnost bezúčelně vyslovených nadávek. Zbytečně se tím sráží laťka, kterou by toto představení mohlo nastavit v mnoha ohledech poměrně vysoko.