Deštník jsem si nechal doma

Tak touto větou by se dala zastřešit celá má cesta do srdce Korejské republiky. Deště jsem si opravdu „užíval“ co hrdlo ráčilo. Dvoutýdenní návštěva této země bohaté na umění, tradice i kulturu zcela proměnila můj pohled na svět, ve kterém jsem odmalička vyrůstal. Cesta daleko za hranice vlasti mi ukázala můj domov z úplně nové perspektivy.

Začátkem července jsem se vypravil navštívit svou přítelkyni do Soulu. Vybaven batohem, dobrou náladou a kusými informacemi i dobrými radami mého dědy, jsem se po malých útrapách najednou ocitl v letadle nad pouští Gobi a tehdy jsem vlastně začal přemýšlet, do čeho jsem se to zase namočil. Neodradily mne ani často oprávněné námitky a obavy mých přátel. O to více jsem si pak užíval pocit volnosti a nasával atmosféru Dálného východu v jeho nepřeberných podobách.

Ačkoliv jsem ještě nedávno o studiu v Soulu věděl minimum jen tak z doslechu, mohu dnes říci, že bych tam klidně na půl roku odletěl. Studentům nabízí hlavní město Jižní Koreje skvělé místo pro práci i zábavu. Poznal jsem zákoutí a okolí Univerzity Honkik, kde koluje v ulicích a hospůdkách mladá korejská krev, kde se v kavárnách tvoří nové nápady a v barech zapíjí zkoušky. Jen dešťové kapky padají stále dolů a matně odrážejí vzpomínky na zašlé časy, kdy zde vládla, namísto neonů, rýžová pole. Ale i na ta došlo. To jsme se ale museli přesunout více na jih, do Kjongdžu – bývalé metropole království Silla, obklopené horami a políčky s rýží.

Netradiční travnaté kopce ukrývají hrobky dávných panovníků a skvěle doplňují místní architekturu. Větší dojem na mne ovšem udělal buddhistický klášter Pulguksa. Toto místo klidu a míru je památkou na seznamu Unesca a spolu s nedalekou jeskynní svatyní Sokkuram je jednou z největších památek Korejské republiky a významným buddhistickým poutním místem.

A co slavná asijská kuchyně? Jídlo tu pálí „dvakrát“ a je strašně návykové. I když jsem měl zprvu problém vůbec se najíst, po dvoutýdenní dávce korejské stravy jsem zjistil, že mi doma chybí ty zpropadené hůlky a nakládané zelí – kimči. Korea je jako místní jídlo: chvíli trvá než si zvyknete, ale poté si ji zamilujete. A co Korejky? Tak to je typická otázka mých vrstevníků. Inu pro odpověď si musíte zajet do Koreje sami. Jen napovím, že ty, které jsem potkal, milují fotbal, Francii a filmy.

Drsné přírodní podmínky, ostrá kuchyně a silné tradice jsou jen některé z věcí, které jsou vlastní této zemi. Korea ve mně zanechala opravdu silné vzpomínky a určitě ji doporučuji všem, kteří po cestě z Celetné přes Staromák na Hlavní budovu přemýšlejí nad tím, odkud se ti malí, šikmoocí turisté s mapou v ruce berou. Já jsem to už vykoumal a stálo to za to.
A ten deštník jsem si opravdu nechal doma. Pláštěnka je přeci lepší!

Tomáš Píchal (TRANS)
[email protected]