Až na konec světa

Bretaň, Malá Británie, Breizh, jeden z dvaceti sedmi francouzských regionů, který si už po staletí zakládá na tom, že není až tak francouzský. Bretonci jsou národ s vlastním jazykem, vlastním poloostrovem a několika ostrovy, vlastní hymnou, vlastní vlajkou, státním znakem, vlastním parlamentem, vlastními svatými a především s vlastní, byť možná poněkud svéráznou morálkou.

Kraj plný historie

Postavení Malé Británie mezi tou Velkou a Francií nebylo nikdy zrovna jednoduché. Přesto si tahle malá zemička dokázala uhájit samostatnost až do šestnáctého století. Tehdy vévodkyně Anna, Bretonci dodnes uctívaná a milovaná panovnice, skrze sňatky se dvěma francouzskými monarchy dokázala své zemi uchránit alespoň jistou autonomii, když už ne úplnou nezávislost. Po její smrti v roce 1532 si František I. vzal za ženu Anninu dceru a spolu s ní i panství. Sjednocení Bretaně s Francií zpečetil listinou, v níž ponechal Bretoncům několik privilegií. Mezi ně patřilo i právo veta týkající se daní, které dále náleželo bretonskému parlamentu. Opakované porušování této listiny z francouzské strany vedlo k mnoha povstáním.

Kraj palačinek a cidru

Nikoho příliš nepřekvapí, že základ bretonské kuchyně tvoří plody moře na všechny možné i nemožné způsoby. Dalším stěžejním prvkem jsou bezesporu palačinky. Ať už dáváte přednost těm klasickým, sladkým, nebo pohankovým slaným, galettes, měli byste je zapít domácím cidrem (mírně zkvašeným jablečným moštem). Jako sladkou tečku na závěr si pak nechte přinést švestkový nebo jablečný far, tradiční bretonský koláč, který snad není možné nemilovat.

Kraj svého jazyka

Bretonštinou dnes podle odhadů mluví přibližně 400 000‒800 000 lidí. V každodenním životě se s ní nejspíše setkáte v krajích Finistère či Morbihan. I jinde ale můžete dodnes potkat Bretonce, kteří francouzštinu slyšeli poprvé až ve škole. Po celé Bretani pak najdete dvojjazyčné nápisy, značky, názvy měst, vesnic apod. V oblasti okolo hlavního města Rennes se v poslední době rozmáhají snahy o oživení dalšího původního keltského jazyka, gallo, který dnes používá okolo 28 000 mluvčích. Během několika posledních desetiletí se tradičním keltským jazykům vyučuje na školách, univerzitách, v nejrůznějších folklórních souborech. Touha po zachování a znovuoživení tradic v původních jazycích je tu téměř hmatatelná.

Kraj tance a hudby

Ať už se pustíte do kterékoli části Bretaně, nemáte šanci jim uniknout. Denní či noční taneční veselice se tu provozují takřka na každém rohu v jakékoli roční době. Jakmile spustí hudba, všichni se automaticky spojí do kroužku, vytasí malíčky a začnou vesele podupávat směrem doleva. Nezáleží na tom, jestli je vám osm, osmnáct nebo osmdesát, jestli znáte nebo neznáte kroky. Všichni tančí spolu. Mohlo by se zdát, že propojení všech generací tanečníků a snad všech hudebních žánrů je poněkud utopistická představa, opak je ale pravdou. Atmosféra těchhle tanečních dýchánků se dá jen těžko popsat. Nicméně pokud chcete poznat a pochopit Bretaň, nenechte si je ujít.

Kraj legend

Při cestě do Bretaně se vám otevře magická země, kde se dodnes prohání Merlin a král Artuš s celou svou družinou, za každým druhým stromem vykukuje nějaký skřítek a víly tu dávají dobrou noc. Krajina osázená menhiry přímo vybízí ke čtení místních bájí a pověstí. Často stačí jen dobře poslouchat pravověrné Bretonce, kteří vám je rádi sami převypráví. Málokde totiž všechny pohádky dodnes žijí tak jako tady. Je až s podivem, že v zemi, kde po dlouhá staletí vládla katolická církev pevnou rukou a kde se lámaly rekordy v návštěvnosti bohoslužeb, si všechna tahle „strašidla“ obhájila své místo. Třeba takové komentované prohlídky bájného lesa Broceliandu se sestávají čistě z vypravování o všemožných nadpřirozených bytostech a bytůstkách dodnes žijících. Můžete si o nich myslet cokoli, ale mějte se na pozoru, pochybovači končívají špatně!