FFakt - časopis FF UK - UK media

Postupové zkoušky na konci prvního cyklu jsou jako faktum dány studijními řády magisterského studia i akreditacemi studijních oborů a jejich plánů. Během tří let sice s přechodem na bakalářské a navazující magisterské studium zmizí, nicméně ještě postihnou pár stovek studentů, a proto snad několik slov na vysvětlenou.

Kdesi jsem se veřejně vyjádřil, že úroveň nově příchozích studentů češtiny na FF UK se v posledních letech dosti snížila. Nemyslil jsem tím, že by byli od přírody blbější než jejich předchůdci; chybí jim ale přirozená zkušenost s literaturou, s kulturou a snad i s rozuměním textů obecně. Chybí jim schopnost o textech uvažovat a své soudy formulovat. Na vině ovšem nejsou oni sami, ale zcela markantní selhávání střední školy jako instituce, která by jim tyto schopnosti a dovednosti měla zprostředkovat.

První cyklus studia vytváří pevný základ

Cílem pobytu v prvním cyklu je proto vybudovat vůbec pojmový aparát a nabídnout studentům mřížky či nosné trsy myšlení o literatuře. Vystavujeme je obdobím materiálově náročným, ale časovou distancí již stabilizovaným, a tudíž i čitelným: literatura 19. století a 20. století I (do roku 1939). Právě období od 90. let 19. století do roku 1939 je také jedním ze dvou předmětů postupové zkoušky. Chceme, aby se na takto rozsáhlém a různorodém materiálu naučili sami – byť za pomoci dosti obsáhlé a produktivní sekundární literatury – rozlišovat podstatné a nepodstatné, vyjadřovat se o literárních dílech a jevech v pojmech nejen deskriptivních, ale i konceptuálních; chceme, aby si osvojili jakýkoli koncízní jazyk myšlení o literatuře. Jazyk strukturální, pozitivistický, sociologický, hermeneutický, to je celkem jedno, ale jde o to, aby si navykli na sféru, v níž vyřčeným něco konsekventního říkám, argumentuji, a ne jen tak plácnu a pak řeknu, že jsem tím nic nemyslel. Chceme, aby se zbavili myšlení ve větách typu „30. léta, to byl Karel Čapek, a taky Vančura a Deml...“; aby si zvykli, že o tomtéž jevu lze říci několik protikladných, a přitom smysluplných tvrzení, ale že tato tvrzení musí být podložena myšlenkovým výkonem, a nikoli pocitem či špatně našprtaným memorováním. Chceme, aby se vyrovnali s materiálem, který je příliš široký na to, aby byl nereduktivně vstřebán. Aby se dokázali vyrovnat s kvanty faktografie tím, že pochopí, k čemu znalost faktografie slouží. Aby přestali nálepkovat letmo nahozenými směrovými označeními, etapami autorova vývoje či prvoplánovými soudy o době a jejím vlivu na umělce. Aby z faktů dokázali konstruovat narativně argumentační celky, které jim umožní říkat něco produktivního, vyjadřovat se o literatuře tak, aby to mělo – pro akademickou veřejnost, ztělesněnou zkoušejícími – smysl poslouchat. Součástí ověřování předpokladů pro postup do II. cyklu je pak pochopitelně i aspekt kvantitativního memorování. Je pravda, že v době elektronických zdrojů si už literární historik takřka vše může najít, ale stejně tak je pravda, že nemůže hledat všechno; schopnost vybudovat si databázi fakt, která je neustále při ruce a k dispozici naší operativní paměti, je – zdá se nám – stále ještě nedílnou součástí řemesla uvažování o literatuře.

PZk prověřuje i individuální schopnosti

Druhý předmět literární části PZk, Četba světové literatury, je cíleně zaměřen na ověřování interpretačních dovedností nad materiálem, který nebyl souvisle probírán: vytváříme tím analogii „přirozenému“ tichému čtení, kde stojí jen strukturovaný literární text a jeho vnímatel. Zde nejde o komplexní znalosti kontextu, autorského díla či žánru, ale o prokázané schopnosti vyvozovat z jedinečného textu relevantní závěry, které ale jsou zasazeny do rámce kulturní encyklopedie, tj. alespoň elementárního povědomí o obrysech jinojazyčných literatur („světová literatura“) a kultur. I zde je součástí ověřování studentova schopnost uchovat si v hlavě i dva roky po přečtení textu alespoň pár analytických a interpretačních pozorování či soudů, a nikoli jen povšechný dojem, že to bylo nudné či dobré.

Nedílnou součástí PZk je i psychologická dimenze: student má prokázat schopnost vyrovnat se s žánrem zkoušky, s okolnostmi uvažování pod tlakem a institucionálním nátlakem. I zde, věříme, studenty vystavujeme situacím, které analogicky budou fungovat i kdekoli jinde, pokud zůstanou v oboru.

„Politikou“ obou ústavů, které zajišťují obor ČJL, je dát šanci co nejvíce studentům. Proto jich v posledních letech přijímáme kolem 170. Část z nich odpadne sama, většinou již v 1. či 2. semestru; pro ty, kteří zůstanou, jsou pak PZk buď iniciačním rituálem do sféry „kolegyň a kolegů“, s nimiž budeme pracovat na diplomových pracích a odborně koncipovaných kurzech II. cyklu, anebo naopak signálem, aby se zde další léta netrápili.

doc. PhDr. Petr Bílek, CSc., ředitel ÚČLLV, [email protected]