Recenze: Shakespearův Zimní epos

Čím dál tím známější divadelní spolek Shakespeare Production, tvořený převážně studenty anglistiky-amerikanistiky, si pro letošní sezónu zvolil komedii Zimní pohádka. V měsíci dubnu odehráli v Divadle Na Prádle čtyři představení.

Zimní pohádka je jedna ze Shakespearových pozdních komedií. Hlavními postavami jsou král Leontes, jeho žena Hermiona a český král Polixenes. Leontes a Hermiona čekají druhé dítě a Leontes ji začne podezírat, že je mu nevěrná se starým přítelem Polixenem. Pověří svého sluhu, aby Polixena otrávil, ten s ním ale uprchne ze země. Leontes nechá vsadit Hermionu do vězení. Královně se v cele narodí holčička, kterou Leontes nechá odvézt daleko od Sicílie. Hermiona pak ve vězení zemře steskem a útrapami. Ve druhé půli hry (kterou ohlašuje postava Času) se přesuneme o šestnáct let v čase a ocitneme se v Čechách. Tady se setkáme s Leontovou dcerou Perditou, jíž se shodou náhod dvoří Polixenův syn Florizel. Polixenes ho za to ale chce vydědit, proto na radu sluhy uteče Florizel i s Perditou na Sicílii, kde požádá o požehnání Leonta. Sledujeme pak tři dvořany, jak nadšeně líčí odhalení Perditiny totožnosti a Leontovu radost a pokání.

Propracovanější verzi příběhu otiskli shakespearovci do programu, a to v české i anglické verzi. Program doplňuje ještě komentář režiséra a zároveň spiritus agens celého souboru Johna Martlewa a přiložen je i malý slovníček méně obvyklých výrazů renesanční angličtiny.

Pokud jde o herecké výkony, je třeba na ně brát shovívavější metr, než se tomu děje u klasických divadelních recenzí; v Shakespeare Production totiž není profesionálních herců. I tak jsou ale mezi nimi postižitelné rozdíly v „kvalitě“. Jakub Boguszak, představitel hlavní role a zároveň asistent režie a úpravce hudby, je například poněkud ztuhlý a jakoby nesvůj. K úloze Leonta, krále svíraného paranoidními představami, ale takové vystupování celkem sedí, včetně jeho nervního a roztěkaného chování ke staršímu synkovi. Hermiona Teaty Binar má naproti tomu sice vkusně zdůrazněné těhotenské břicho, ale téměř až do konce představení hrála s v podstatě totožným výrazem. Což vzhledem k útrapám, které se jí dějí, není právě adekvátní.

Velkou radost mi dělaly vedlejší postavy, především pak Starý pastýř (David Grosser) a jeho společník Klaun (Radoslav Hýl), kteří osvěžili představení neodolatelně komickými dialogy. Také úloha Autolyka, šejdířského trhovce, v představení vyčnívala, když ji ve druhé půli barvitě rozehrál Matouš Turek. Za toho ovšem velkou část práce odvedly dlouhé vlasy, jichž na scéně hojně využíval.

Mohl to tedy být pěkný večer s klasickým dramatem a také víceméně byl. Jen by přece jen měli John Martlew, Jakub Boguszak i ostatní zúčastnění propříště myslet na to, že pro valnou většinu publika není angličtina mateřský jazyk (klasická shakespearovská už vůbec ne) a sledovat, co se na scéně děje, je tak o hodně složitější než u představení v češtině. Natáhneme-li Zimní pohádku na tři a třičtvrtě hodiny, byť s přestávkou, stane se z ní téměř nedokoukatelný epos s publikem čekajícím na dobrý konec jako na smilování. A to zbytečně poškozuje jméno jak souboru, tak autorovi, tak i hře. Povede-li se ale tuto drobnost do příště odstranit, myslím, že se i za rok máme na co těšit. I přes tyto nedostatky jsou představení souboru Shakespeare Production totiž jako stvořená k procvičení angličtiny a dohnání mezer v klasickém literárně-dramatickém vzdělání.