Archiv autora: Petra Johana Poncarová

Karel Strachota: „Neměli bychom zapomínat, že režim, kterého jsme se r. 1989 zbavili, byl režim zločinný“

27. červen – den, kdy byla popravena JUDr. Milada Horáková – byl vyhlášen „Dnem památky obětí komunistického režimu“. V rámci tohoto dne vyvrcholí i kampaň „Proti ztrátě paměti“ zaměřená na připomínání zločinů komunismu. S Karlem Strachotou, ředitelem projektu Příběhy bezpráví, který již několik let přináší na základní a střední školy filmy týkající se moderní československé historie, jsme si povídali nejen o kampani, ale i o výuce nedávných dějin na českých školách a současných tendencích komunistický režim relativizovat či idealizovat.

Karel StrachotaPřipomínáním nedávné československé minulosti se zabýváte již dlouho. Vidíte v této oblasti za poslední léta nějaký posun, změnu či obecnější tendenci?

Naše aktivity cílí především na mladé lidi, žáky základních a středních škol. Dlouhodobě vnímáme, a potvrdila to i naše dotazníková šetření, že přibývá mladých lidí, kteří si myslí, že v Československu před rokem ʻ89 se žilo stejně nebo ještě lépe než v dnešní České republice. Vloni při šetření na reprezentativním vzorku takhle odpověděla více než polovina středoškoláků. Pak se ptejme, čím to je způsobeno. Důvodů je jistě celá řada. Mluvíme o generaci, která nemá s životem v předlistopadovém Československu žádnou osobní zkušenost. Fízlování, nemožnost svobodně cestovat, cenzura, kádrování, strach ze svobodného vyjadřování, to všechno je pro studenty těžko představitelné. Škola jim v tomhle směru často příliš nepomůže. Na mnoha českých základních a středních školách – samozřejmě ne na všech – končí výuka dějepisu druhou světovou válkou. Možná jste to také zažila, obě moje dcery například ano. Studentům tedy chybí informace. Další věc je, že jak v rodinách, tak v širším společenském prostoru tohle není téma, které by se často stávalo předmětem větších diskusí. Pokračování textu Karel Strachota: „Neměli bychom zapomínat, že režim, kterého jsme se r. 1989 zbavili, byl režim zločinný“

„This is one of the best things the IP offers you: the feeling of being European“

In the last interview concerning the Erasmus Intensive Programme which was held by the Department of Anglophone Literatures and Cultures at the end of May, three participants - Anna Filipek (Poland), Marta Correia (Portugal) and Camille Courbin (France) talk about their experiences from the two weeks of studying Early Modern literature in Prague.

How would you describe, from your point of view, the Erasmus IP?

Anna Filipek: To put it simply, the IP has been a magnificent experience – both in academic and cultural terms. It has broadened my horizons both on Shakespeare and his cultural environment. I have also enjoyed the experience of studying under diverse methods of teaching and working closely with excellent students from a number of European universities, which was very stimulating. The host university made me feel most welcome and IP coordinators went to all lengths to ensure that everything would work fine during these two wonderful weeks. And the experience of Prague as a culturally rich city has also been unforgettable… Pokračování textu „This is one of the best things the IP offers you: the feeling of being European“

Alasdair Bouch’s new album: „It’s soaked in old-school rhythm ‚n‘ blues tears and late-night whiskey laments“

Alasdair Bouch, a British singer-songwriter currently based in the Czech Republic, talks about his brand new album, about the reasons that made him settle in Prague, and about the hardships and pleasures of a full-time musician´s life.

For how long have you been living in Prague? And how does an English musician end up in the middle of Europe?

I arrived nearly seven years ago now, and it’s flown by. I actually didn’t intend to stay – I originally came here for a month to learn how to teach English, and immediately fell in love with Prague. Most people don’t believe me when I say that – of course, the beautiful women and beer might have influenced my decision to stay – but there’s something magical about this city that draws you in. And as Kafka wrote, its claws won’t let you go! Pokračování textu Alasdair Bouch’s new album: „It’s soaked in old-school rhythm ‚n‘ blues tears and late-night whiskey laments“

Pražský Microfestival: festival zaměřený do budoucnosti

Rozhovor se studentkou anglistiky Olgou Pekovou, hlavní koordinátorkou mezinárodního Pražského Microfestivalu, který již brzy přivede do klubu K4 inspirativní osobnosti současné poezie z Čech i zahraničí.

Kdy a jak Pražský Microfestival vůbec vznikl? A jak ses k práci pro něj dostala ty?

Pražský Microfestival (PMF) má svůj předobraz v akci, která se odehrála v roce 2004 pod názvem Pražský mezinárodní festival poezie (Prague International Poetry Festival). Tehdy na něm vystoupilo víc než 40 spisovatelů z celého světa, trval celý týden a čtení byla až ve třech jazycích: v jazyce originálu, v angličtině a v češtině. Dnes už se na něj pozapomnělo, ale v té době to byla větší akce než dnes dobře známý Festival spisovatelů Praha. PMF vznikal pod taktovkou Louise Armanda, spisovatele a vyučujícího na anglistice FF UK, ale vzhledem k ohromujícímu rozsahu se už ve stejné podobě znovu neopakoval. V roce 2009 pak jeho znovuoživením vznikl festival, který si do názvu, možná tak trochu preventivně, vetkl slovo “Micro”. Skupina autorů z Irska a Austrálie a dalších zemí tehdy měla šňůru čtení po Praze a překlady do češtiny pořizovali studenti anglistiky. To byl zárodek, ze kterého se v dalších letech znovu začal rodit plnohodnotný festival: rok nato zavítal i do Brna a v roce 2011 už zakotvil v kavárně Krásný Ztráty, opět v úctyhodné délce pěti nabitých večerů. Ten samý rok se stal partnerem časopisu Psí víno a doopravdy tak vstoupil na českou literární scénu. Ročník 2011 byl i tím, kdy jsem se k festivalu dostala já, jednoduše jako studentka anglistiky – překládala jsem tehdy asi osm autorů do češtiny a drobně vypomáhala. Další rok jsem velkou část organizace převzala po původním týmu Louise Armanda a Davida Vichnara, doktoranda na FF UK, a letos jsem koordinátorem na plný úvazek – neboli „ředitelkou“ festivalu. Pokračování textu Pražský Microfestival: festival zaměřený do budoucnosti

How I Learned to Drive: studenti hrají a režírují americké drama!

Rozhovor s Evou Bilskou, studentkou anglistiky a nizozemštiny na FF UK a režisérkou studentské inscenace divadelní hry How I Learned to Drive, jejíž premiéra proběhne v Divadle D21 již tuto sobotu.

Jak vůbec vznikl nápad inscenovat v Praze anglickojazyčné divadelní hry, navíc formou workshopu? Je projekt D-Theatre nový, nebo má již za sebou určitou historii?

S myšlenkou divadelních workshopů přišel před čtrnácti lety John Martlew, který tenkrát na katedře anglistiky a amerikanistiky působil. Jeho cílem bylo a stále je přiblížit studentům Shakespearovy hry trochu jinak, než jak je to možné během semináře. Minulý rok nám doporučil, abychom se sami pokusili o vlastní produkci a výsledkem byla inscenace hry Oscara Wildea The Importance of Being Earnest (Jak je důležité míti Filipa). How I Learned to Drive od Pauly Vogel je pokračováním v tomto směru.

Pokračování textu How I Learned to Drive: studenti hrají a režírují americké drama!

Středa 6. března bude patřit přednášce „Byron and the Liberation of Italy“

Ústav anglofonních literatur a kultur srdečně zve všechny zájemce o anglickou literaturu a dějiny Itálie na přednášku Dr Alana Rawese “The very poetry of politics. Only think — a free Italy!!!“ : Byron and the Liberation of Italy, která se uskuteční ve středu 6. března od 14:15 (místnost č. 111, hlavní budova FF UK). Dr Rawes působí na univerzitě v Manchesteru, je ředitelem tamějšího centra pro výzkum života a tvorby lorda Byrona a autorem četných publikací (např. Byron’s Poetic Experimentation, English Romanticism and the Celtic World, Romantic Biography či Romanticism and Form). Přednáška i následná diskuze proběhnou v angličtině. Více informací najdete zde.