27. červen – den, kdy byla popravena JUDr. Milada Horáková – byl vyhlášen „Dnem památky obětí komunistického režimu“. V rámci tohoto dne vyvrcholí i kampaň „Proti ztrátě paměti“ zaměřená na připomínání zločinů komunismu. S Karlem Strachotou, ředitelem projektu Příběhy bezpráví, který již několik let přináší na základní a střední školy filmy týkající se moderní československé historie, jsme si povídali nejen o kampani, ale i o výuce nedávných dějin na českých školách a současných tendencích komunistický režim relativizovat či idealizovat.
Připomínáním nedávné československé minulosti se zabýváte již dlouho. Vidíte v této oblasti za poslední léta nějaký posun, změnu či obecnější tendenci?
Naše aktivity cílí především na mladé lidi, žáky základních a středních škol. Dlouhodobě vnímáme, a potvrdila to i naše dotazníková šetření, že přibývá mladých lidí, kteří si myslí, že v Československu před rokem ʻ89 se žilo stejně nebo ještě lépe než v dnešní České republice. Vloni při šetření na reprezentativním vzorku takhle odpověděla více než polovina středoškoláků. Pak se ptejme, čím to je způsobeno. Důvodů je jistě celá řada. Mluvíme o generaci, která nemá s životem v předlistopadovém Československu žádnou osobní zkušenost. Fízlování, nemožnost svobodně cestovat, cenzura, kádrování, strach ze svobodného vyjadřování, to všechno je pro studenty těžko představitelné. Škola jim v tomhle směru často příliš nepomůže. Na mnoha českých základních a středních školách – samozřejmě ne na všech – končí výuka dějepisu druhou světovou válkou. Možná jste to také zažila, obě moje dcery například ano. Studentům tedy chybí informace. Další věc je, že jak v rodinách, tak v širším společenském prostoru tohle není téma, které by se často stávalo předmětem větších diskusí. Pokračování textu Karel Strachota: „Neměli bychom zapomínat, že režim, kterého jsme se r. 1989 zbavili, byl režim zločinný“