Živý sen

„All the other kids
With the pumped up kicks
You better run, better run
Faster than my bullet…“

Tuhle píseň miluju. Už dlouho. Úžasná melodie. Znamená pro mě vzpomínky, spoustu krásných vzpomínek.
Tuhle píseň nenávidím.
Znamená pro mě další brzké ráno, které mě jako obvykle zastihne nepřipraveného, napůl schovaného pod peřinou a doufajícího, že si mě čas nevšimne, nějak záhadně mne mine, a já budu moct vyspávat další tři hodiny (nebo čtyři), aniž bych (pět?) zaspal.

V souladu s každodenním rituálem odkliknu budík, opět zavřu oči, překulím se na bok a spím dál. Což se ovšem mému budíku nelíbí, a dá mi to o pět minut později pořádně sežrat. Už žádní Foster the People, ale poctivé staromódní řinčení budíku. A navíc se nedá jen tak umlčet. Prvně pošlu budík někam, kam ani cenzura nesvítí, pak zamručím „no jo, vždyť už lezu“ a nakonec kapituluji a stále ještě mrákotně se autoexhumuji z postele.

Následujících pět minut už mě zastihne na nohou, a to mezi policí s kávou, hrnky a varnou konvicí. Bolí mne hlava – příčinou toho nebude ani tak nevyspalost, jako spíš zákeřně umístěné (a zákeřně otevřené) dveře od skříně. Bohužel, zranění je čistě subjektivní, krve ani kapka, natož dostatečné množství pro to, abych se chopil telefonu a vysvětlil šéfovi, že umírám, pročež musím zůstat doma. Takové štěstí nemám.

Káva do mne vlije trochu života – například již dokážu udržet otevřené oči bez většího vědomého úsilí. Dokonce i zaregistruji počasí venku. Ačkoliv v mojí duši se mísí hustá mlha s přívalovými dešti, venku svítí slunce. Obloha je modrá, nikde ani mráčku. Krásný jarní den. Tak krásný, až to zahřeje u srdce i mne v momentálním rozpoložení. Mírně. Po rampouchu sjede průzračná kapka, která ještě před chvílí bývala pevným ledem, a žbluňkne mi kdesi kolem žaludku.

Abych nepřeháněl, kafe mne probudí docela dost, takže když vycházím z bytu, jsem již normálním, normálně uvažujícím a alespoň napůl probuzeným člověkem, který má lidi, procházející kolem něho, vlastně docela rád. Na ulici se na mě dokonce usměje příjemně vypadající tmavovláska – úsměv jí oplatím a ohlédnu se za ní. Což je jedna z mých mnoha vlastností, kvůli kterým byl můj románek s Alou poněkud kratšího rázu – než jsem se naučil ovládat se dostatečně na to, abych dokázal vypadat, že mne jiné dívky naprosto nezajímají, zjistil jsem, že jsem se měl asi učit rychleji. Ala, zamyslel jsem se, kde je jí asi konec?

V onom zamyšlení málem přejdu autobusovou zastávku. Vlastně ji přejdu úplně, z čehož usoudím, že asi spím více, než bych čekal. Nu, alespoň dospím onen deficit, který si poslední dobou tak láskyplně pěstuji a střádám.

Jako by byly naloženy v medu, pomalu se probírám podobnými úvahami a myšlenkami, dokud pro mne nepřijede autobus s romantickým označením 17aX. K rozluštění relativně nově zavedeného „uniformního stručného a přehledného označení pro vozidla hromadné dopravy“ je obvykle potřeba profesionálního a sehraného týmu kryptologů; já mám výhodu zkušeností již nabytých z mých předchozích (obvykle nezdařených) pokusů. Po krátké úvaze tedy dojdu k závěru, že by tento autobus pravděpodobně mohl být můj.

Zatímco jsem se probíral medem a myšlenkami, zastávka se docela solidně zaplnila, takže teď se místo lidí klasicky snaží nastoupit antropomorfní útvar o objemu zhruba trojnásobnému ku kapacitě autobusu – stačí však pár tvrdých, dobře mířených ran lokty, a narušujíce Brownův pohyb v útvaru, probiji se nejen do autobusu, ale dokonce na sedadlo. Pravda, v ruce mi zůstane cár čísi bundy, ale i takto separován vypadá natolik odporně, že není pochyb o tom, že jsem jeho původnímu majiteli spíše pomohl, než jakkoli ublížil.

Řidič autobusu útvar rozdělí dveřmi na část šťastnou a část nešťastnou, a všichni z části šťastné si hromadně oddechneme. Nejen že jsme těmi šťastlivci, kteří se dostali dovnitř, ale nejméně já jsem doopravdy v tom správném autobusu. Navíc onen řidič dveře zavře ve správnou chvíli, čímž jimi z masy lidí odkrojí část, která vnitřek autobusu nejen že nevyplňuje úplně dokonale, ale dokonce si lidé ani nešlapou po nohou.

Bohužel, přímo vedle mě si sedne jakási babizna, která vypadá na devadesát, tváří se jako naváděná raketa před výbuchem a evidentně se mi rozhodne všemi slušnými i neslušnými způsoby naznačovat, že muž jakožto pohlaví by neměl mít právo sedět dokonce ani v nepřítomnosti jakékoli seduchtivé ženy. Ignoruji ji zdatně, ale když se pokusí o cosi, co snad má být vyhození mne z okna za pomoci kabelky, něžně jí kabelku vyjmu z rukou a umístím nad naše hlavy do zavazadlového prostoru, do kterého milá paní zkrátka nemá šanci dosáhnout. Můj čin ji vyvede z míry natolik, že se ozve, až když je dílo dokonáno. Já se však dívám z okna ven a kochám se krajinou.

Ukáže se, že dáma vystupuje na další zastávce. Kabelku jí samozřejmě podám zpět, a rozloučím se s ní srdečným „na shledanou.“ Je fakt, že jsem v ní pravděpodobně nenechal jen kladné city, ale nějaké semínko přátelství jsem jistě zasel. I když pravda, namísto odpovědi mne zasáhne jen její opravdu nepříjemně nenávistný pohled.

Místo ní si přisedne rusovlasá dívka s krásně průzračnýma očima a jemnými rysy tváře, které dokonce ani není téměř sto let. Přemýšlím, proč se mi zdá tak povědomá, ona mne ale předběhne: „Ahoj, Evane!“

(Tady bych měl příběh pozastavit a poukázat na jednu z jeho temnějších, smutných stránek: jmenuji se Evžen. Lidem kolem mě se mne zželelo natolik, že mi přezdívku Evan vymysleli sami. Dodnes ji používám, a jsem za ni neskonale vděčný.)

Tedy, oné rudovlásce může být tak kolem dvaceti. Poznávací znamení: nepoznávám ji. Přestože se snažím vymyslet, jak že to zahraji do autu, aby jí to nedošlo, není hloupá.
„Copak, ty si mě nepamatuješ?“ usměje se. Snad je to tím úsměvem, který značí, že ji to neuráží, ale přiznám, že ne.
„Vlastně se ani nedivím. Když jsme se seznámili, byli jsme oba namol,“ nepřestává se usmívat. Poměrně chabě se pokusím namítnout, že by to teoreticky mělo dávat stejnou šanci na okno nám oběma, ale Kamila (tak se jmenuje, a ono jméno je mi přece jen trochu povědomé) mne pohotově obeznámí s faktem, že na rozdíl od opravdu důležitých věcí, které by si potřebovala pamatovat ze stavů střízlivých, si z opilosti pamatuje naprosto vše. Stačí jí k tomu pozřít i nevelké množství alkoholu. Občas si tak dokonce pomáhá ve studiích.

Plynule přejde k popisu oné kulturní události, na které jsme se seznámili. Rázem je mi jasné, proč si Kamilu nepamatuji – šlo o jakýsi ples, na který jsem se já vetřel víceméně omylem, a po zjištění faktu, že se nudím, usoudil jsem, že nejlepším lékem na nudu by mohla být konzumace nerozumně rozsáhlé variety a množství alkoholických nápojů. Pak už si pamatuji jen mlhavé záblesky, týkající se povětšinou konverzace s přátelským sloupem od schodiště, a opravdu monstrózní kocovinu – hlava mne tehdy bolela ještě třetí den, zatímco jsem zápasil s nutkáním nechat svoji trávicí soustavu v koupelně, aby tam zvracela beze mě.

Po zjištění, že si spolu evidentně rozumíme, se domluvíme, že bychom spolu po mé práci (a jejím univerzitním dni) mohli vyrazit na kávu do jedné cukrárny, kterou překvapivě oba známe a navštěvujeme každý sám. Rázem den vypadá o mnoho lépe.

Osud má občas zvrácený smysl pro humor. Zatímco když se mi nedaří, podá mi pomocnou ruku a zvedne mne na nohy, ve chvíli, kdy se poté již napřímím, provede mi něco opravdu nepravděpodobně ošklivého. Jistě jste si toho též někdy všimli – osud tohle prostě dělá. Tak například, když se konečně den po příšerném ránu začíná zdát docela hezký, najednou po vás někdo hodí dlažební kostku, spadne na vás lešení nebo se vám zblázní řidič autobusu.

Nevím, co se přesně stane mně, ale rozhodně to vypadá jako ta poslední z uvedených možností. Autobus začne zrychlovat jako šílený. Následuje ještě mnohem bleskovější decelerace; nárazy do zdí už takové bývají.

„All the other kids
With the pumped up kicks
You better run, better run
Faster than my bullet…“

Tuhle píseň miluju. Už dlouho. Úžasná melodie. Znamená pro mě vzpomínky, spoustu krásných vzpomínek.
Tuhle píseň nenávidím.
Znamená pro mě další brzké ráno, které mě jako obvykle zastihne nepřipraveného, napůl schovaného pod peřinou a doufajícího, že si mě čas nevšimne, nějak záhadně mne mine, a já budu moct vyspávat další tři hodiny (nebo čtyři), aniž bych (pět?) zaspal.

V souladu s každodenním rituálem odkliknu budík, opět zavřu oči, pře…

Počkat.

Nenaboural jsem náhodou před chvílí? Do zdi? Ve stotřicetikilometrové rychlosti, při jízdě autobusem, poté, co se zbláznil řidič?

Potřesu hlavou: divný to sen…

Rázem se cítím probuzenější. Dokonce natolik probuzený, že vstanu, abych budíku nedovolil mne mučit oním příšerným drnčením, jakým mě definitivně budí každé ráno. Ani můj výstup z postele tolik nepřipomíná každodenní autoexhumaci.

Ze snu jsem stále zmaten, a jsem z něj zmaten natolik, že se za dalších pět minut, někde mezi policí s kávou, hrnky a varnou konvicí pořádně praštím do hlavy. Bohužel, bolí to jen subjektivně – není to nic horšího, než boule, která by mi u šéfa pravděpodobně jako důvod k domácí rekonvalescenci neprošla.

Káva má sílu, a trochu zažene mé zmatení snem. Ještě se po cestě ven trochu zkulturním v koupelně, než vyrazím z bytu.

Po cestě potkám sympaticky vypadající tmavovlásku, která se na mne mile usměje. Úsměv jí samozřejmě oplatím, a když projde kolem mě, dovolím svému zraku ještě spočinout na jejích ladných křivkách. To mi samozřejmě asociuje Alu, moji bývalou přítelkyni, které tohle opravdu vadilo. Pořád si stěžovala, jestli mi snad nestačí, nebo co. Nedokázala pochopit, že je to jen jakási zvědavost, která mne nutí ohlédnout se za dívkami, které za ono namáhání krční páteře stojí.

Stále ještě v myšlenkách na Alu málem minu autobusovou zastávku. Vlastně ji minu úplně, z čehož usoudím, že mi Ala možná chybí více, než bych čekal. Navíc se zase začne ozývat ten podivný sen ve formě toho, že cokoli udělám, vrací se mi jako déjà vu.

Jak se moje vědomí pomalu probírá medem myšlenek, ani si nevšimnu, že se zastávka povážlivě zaplní. Vzpomenu si na Pratchettův termín označující Smrtě jako „antropomorfní personifikaci smrti“. Dav totiž povážlivě připomíná antropomorfní personifikaci nočních můr lidí, kteří dostanou vyhazov, pokud se nedostanou včas do práce. Já jsem bohužel na jeho špatné straně – přesně na opačné, než na kterou právě přijíždí autobus s romantickým označením 17aX. S využitím vlastních kryptografických schopností podpořených již nějakým tím měsícem zkušeností s novým (naprosto nesmyslným) uniformním značením vozidel hromadné dopravy bystře usoudím, že by onen autobus mohl jet tam, kam potřebuji, a vzhledem k tomu, že takto nad ostatními účastníky zastávkové tlačenice získám nezanedbatelnou výhodu, s jejím využitím (a hojným užíváním loktů) se nakonec probiji nejen do autobusu, ale dokonce na sedadlo, přímo naproti dveřím.

Po pohledu na informační ceduli v autobusu si oddechnu, podobně jako větší část zbylého osazenstva – ano, opravdu jedu správným směrem. Úleva ale nemá dlouhého trvání; vedle mě si vzápětí sedá asi tak devadesátiletá paní, která mi ihned začne vehementně vysvětlovat svůj světonázor, jehož asi nejzákladnějším bodem je fakt, že by muž neměl mít právo sedět ani ve chvíli, kdy kolem nestojí žádná dívka, která by si mohla sednout na jeho místo. To už ale ono déjà vu přesahuje všechny meze. Jak se mi jen mohlo zdát něco tak pravdivého? Ani se již nedivím, když se mne paní pomocí kabelky pokusí vystrčit oknem. Prvně se beze slova natáhnu, abych jí onu kabelku uzmul, ale pak dostanu nápad. Jak se asi zachová skutečnost, když se od snu odchýlím? Vřele se na stařenku usměju a slušně ji požádám, zda by se prosím mohla chovat trochu méně invazivně. To babu překvapí natolik, že zůstane mlčet po zbytek cesty na další zastávku, kde vystupuje.

I mne samotného překvapí, že ji následuji. Již ve dveřích autobusu se rozhlížím po Kamile – a už ji vidím. „Kamilo!“ zavolám na ni. Překvapeně se otočí, a oči se jí rozzáří poznáním. „Ahoj, Evane! Ty si mě pamatuješ?“ zvolá potěšeně.

„Počkej, za chvíli ti jede další autobus. Pojď, chvíli si popovídáme,“ zadoufám, že mou prosbu přijme. A taky že jo. Za chvíli už sedíme v nedaleké kavárně, do které, jak již ze snu vím, chodíme rádi oba. A povídáme si. Povídáme si o onom plese, o našem životě i o množství jiných věcí, občas důležitých, převážně však o naprostých hloupostech. Vyprávíme si ještě dlouho – když se konečně zvedneme od stolu, mám já již být dávno v práci a Kamila na přednášce. Pojedeme oba stejným směrem, a ve vzduchu mezi námi visí příslib schůzky, kterou jsme si na sedmou večer domluvili v parku. Začínám mít pocit, že jsem se po dlouhé době opravdu zamiloval.

Nastoupíme spolu do autobusu s dalším romantickým názvem – 25xX, a já i díky Kamilině přítomnosti pozvolna zapomínám na onen sen. Vzpomenu si na něj, až když vidím, že jedeme jinou trasou, než bychom měli. V hlavě se mi vylíhne neblahé tušení. Zaklepu na řidiče a zeptám se ho, proč nejedeme klasickou trasou.

„Nemůžem,“ dostane se mi odpovědi. „Bourala tam sedmnáctka áčko. Řidič dostal mrtvici s nohou na plynu, a napálil to do zdi ve stotřicítce. Celá ulice je uzavřená. Máte kliku, mladej pane, že jste s ním nejel. Prej to nikdo nepřežil.“

 Štěpán Bartoš

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *