Živá pochodeň: odkaz studenta

Jan Palach

Jan Palach

Jan Palach. Jméno, jehož nositele snad nemusíme připomínat. I po letech má stále zvuk a do značné míry rezonuje i v novodobé české společnosti. 16. ledna 2014 uplynulo 45 let od jeho smrti, která však neměla vyznít jako zoufalý čin nešťastného mladíka, jak se jej snažili prezentovat mnozí z tehdejších vládních činitelů, ale jako poplach sloužící k probuzení národa z letargie, do níž upadl záhy po okupaci v srpnu roku 1968. Pětačtyřicet let je dlouhá doba, zvláště viděno optikou dnešní doby, kdy jsme nuceni dennodenně reagovat na nové a nové podněty a „senzace“, ale jak ukazují akce spojené s výročím Palachova činu, dokážeme se ještě ohlédnout do minulosti a uvolnit ve svých srdcích a myslích místo těm, kteří v dobách beznaděje jednali za nás.

Čin Jana Palacha nebyl významný jen tím, na co bezprostředně poukazoval, ale také tím, co se dělo v rámci připomínání si jeho rozhodnutí, a to nejen před 25 lety. Rok 1989 pro většinu z nás zůstane symbolem Sametové revoluce a znovunabyté svobody, ovšem za připomenutí stojí také událost z ledna onoho roku, kdy se oslavování hrdinství Jana Palacha proměnilo v zápas mocných a bezmocných. V zápas, který do značné míry předjímal události následující.

Před několika málo dny, přesně na výročí Palachova sebeupálení, se konal pietní akt u busty někdejšího studenta FF UK, jehož jméno nese také náměstí, na němž jeho alma mater sídlí. Desítky lidí tlačících se u busty v davu, jenž zasahoval až na hlavní cestu, byly důkazem toho, že i po tolika letech je stále o čem mluvit a stále máme důvod si Palacha připomínat. Slova stávajícího rektora UK Václava Hampla a děkana FF UK Michala Stehlíka dala připomenout hodnotu a význam bolestného činu, jenž se stal pro dvacetiletého syna, bratra, přítele a studenta jediným řešením dané situace. Akademici rovněž upozornili na nutnost dělání rozdílů mezi lacinými gesty a skutečnými činy a na problém dnešních dnů – přílišnou relativizaci. Po minutě ticha se za blesků fotoaparátů kladly věnce a zapalovaly svíce symbolizující snad i věčný oheň a světlo jeho činu, které v nás, doufejme, nikdy neuhasne.

Shromážděný dav se, pod vedením zástupců z Knihovny Václava Havla, přesunul z Náměstí Jana Palacha až na Václavské náměstí. Jakým paradoxem bylo, když lidé s českou vlajkou a Palachovými hesly nad hlavou míjeli dresy hokejistů vložené do ledových ker, propagující jednu nejmenovanou značku a hokejový tým. Na jazyk se lepila otázka, kdo je dnes vlastně hrdinou a jaké činy hýbou dnešní společností.

Jan Palach byl jednou z pochodní, jež měla zapálit oheň v nás všech – jsme totiž, ač si to mnohdy neuvědomujeme, jiskřičkami jednoho plamene, který ovšem až příliš často uhasíná a chladne. Snad jeho smrt nebyla zbytečná, přestože dnes, téměř 25 let od revoluce, si můžeme klást otázku, jak by byl s výsledkem našeho demokratického snažení spokojen. Ale doufám, že jsme nezhasli úplně a že nebude třeba podobných činů, aby oheň v nás byl rozdmýchán.






Sdílej článek


Hodnocení

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *