Týden neklidu zakončili nevědoucí učitel, gender a opozice

Pátek, poslední den Týdne neklidu, se nesl v duchu doprovodných přednášek týkajících se problémů reformy vysokých škol z pohledu filosofa Josefa Fulky, pedagožky Ireny Smetáčkové a socioložky Marcely Linkové. Zakončen byl debatou o vysokoškolské politice s představiteli opozičních stran. Mluvilo se o obecné výchově a vzdělání či o genderových problémech ve školství i vědě.

Nevědoucí učitel a intelektuální emancipace

Josef Fulka se ve svém vystoupení zabýval především způsoby výchovy a výuky, které byly v průběhu věků považovány za vzor. Předmětem jeho výkladu byl nejprve Jean-Jacques Rousseau a jeho dílo Emil čili o výchově. Fulka si na počátku položil otázku, koho vlastně Rousseau vychovává, a poté Emila interpretoval nikoliv jako příklad konkrétního dítěte, ale jako obecnou literárně filosofickou postavu, tedy jako lidskou přirozenost a průměr. Způsob Jean-Jacquesovi výchovy a výuky charakterizoval jako Emilův přirozený růst a případné usměrňování jeho povahy. Podnětnou připomínkou bylo, že Rousseau dal své děti do sirotčince, aby se mohl zabývat výchovou jiných. Zajímavý byl též příklad uvedení Rousseauovy teorie výchovy do praxe – nevyskytl se jediný pozitivní výsledek.

Dalšími příklady „správného“ vedení ke vzdělání byla metoda Stephanie Genlis a Josepha Jacotota. Genlis má ve svém díle Adéla a Teodor naprosto opačný způsob výchovy než Rousseau. Nutí děti do četby nebo do osvojování správného chování ve společnosti. Fulka její metodu nazval tzv. panoptickým způsobem výchovy: „Když si představíme vězení, kde je věž sídlem hlídače a v ostatních nižších budovách jsou jeho vězni, uvědomíme si, že vězni vlastně na hlídače nevidí, a tudíž žijí pouze v domnění, že na ně někdo dohlíží. Ve výsledku se tedy hlídají sami.“ Podle Fulkova výkladu chtěla Stephanie Genlis demonstrovat úlohu matky v životě dětí – neustále dohlížet, až děti budou schopny samostatného života.

Jacototova metoda je ze všech uvedených příkladů nejvolnější. Joseph Jacotot se nenamáhal s vytvářením složitých teorií výuky. Namísto toho několika studentům francouzštiny „vrazil“ do rukou filosofické dílo a na protesty, že neumějí francouzsky, nereagoval. Překvapivě prý byli schopni mluvit i psát francouzsky lépe než ostatní metodicky vedení žáci. „Chtěl tím dokázat, že nejsou důležité způsoby učení nebo odkud s učením začneme, ale pouze vůle,“ říká Fulka. Jacototův revoluční způsob vzdělávání podle něj vede k emancipaci lidského intelektu. Není tedy vysoká škola prostředkem vůle a získání kvalifikace, tedy váženého postavení ve společnosti, a tudíž i prostředkem k pozvednutí společnosti jako takové? Neměl by tento prostředek zůstat veřejnou věcí?

Cesty akademickým labyrintem

Debatu o vlivu genderu na vzdělání a vědu vedly Irena Smetáčková a Marcela Linková. Jejich hlavní myšlenkou bylo poukázání na zažité stereotypy a jejich zakořeněnost již na školách. Uváděly statistiky počtu žen v bakalářském, magisterském a doktorském studiu. Zjistily, že v doktorském studiu je žen podstatně méně než v magisterském. Snažily se přijít na důvod tohoto jevu a uvedly hlavní problémy: neprůhlednost výběrových řízení a hodnotících kritérií, existence silných mužských sítí, kam ženy nemají přístup, způsob hodnocení ženského výkonu. „O muži se napíše, že ‚vede tah na branku‘, dokáže vést vědecký kolektiv, o ženě, že je příjemná kolegyně a dobrá pracovnice,“ uvádí Linková. Poukázaly též na to, že ženy ve vědeckém kolektivu jsou pověřovány navíc i podřadnými úkoly, jako je práce sekretářky, ačkoliv odvádějí práci na stejné úrovni jako mužští pracovníci, nebo jsou naopak přehlíženy a nedostávají takové studijní či pracovní příležitosti jako vědci mužského pohlaví. „Statistický průzkum také ukázal, že vědkyně musely v naprosté většině případů prokázat svou schopnost výzkumné práce mnohem více úspěchy než vědci-muži. Publikování článků v časopisech Nature nebo Science je pro vědce opravdovým úspěchem. Ženy však musely publikovat 2,5 krát více odborných článků než muži, aby dostaly stejné bodové i finanční ohodnocení,“ říká Smetáčková. V průměru se prý plat mužských a ženských vědeckých pracovníků liší až o 8000 ve prospěch mužů. Dále byla vedena diskuze nad tzv. tvrdými a měkkými povoláními – měkká jsou čistě femininní a též méně finančně ohodnocená. Obě zastánkyně tímto také chtěly upozornit na větší dopad na ženy, pokud bude zavedeno školné, vzhledem k neodůvodněnému nižšímu finančnímu ohodnocení žen.

Debata s opozičními politiky

Od 15h se konala na Nové scéně Národního divadla poslední akce Týdne neklidu, debata o vysokoškolské politice s představiteli opozičních stran. Pozvání přijali předseda Strany zelených Ondřej Liška, stínový ministr školství za ČSSD Marcel Chládek a poslanec evropského parlamentu za KSČM Miroslav Ransdorf. Nutno říct, že moderátor diskuse Jan Gruber z Iniciativy za svobodné vysoké školy neměl vůbec jednoduchou roli.

Účastníci diskuse se shodli především na nutné změně financování vysokého školství, které trpí dlouhodobě nedostatečným a nejistým přísunem prostředků. Jakákoli spoluúčast studentů tuto situaci nespasí a navíc ani v žádném smyslu nezlepší úroveň školství, jak se často tvrdí. Vzdělání by především mělo být přístupné všem bez ohledu na socioekonomickou situaci. Několikrát se opakoval výrok Vladimíra Špidly „Zdroje jsou.“ Miroslav Ransdorf navrhoval audit veřejných financí, které jsou rozkrádány, Ondřej Liška mluvil o progresivním zdanění i o nedostatečně využívaných možných zdrojích typu evropské fondy. Všichni se shodli také na vhodnosti financování ze soukromého sektoru, které ale nesmí ovlivnit nezávislost vysokého školství. Především podle Miroslava Ransdorfa pozvedne navýšení financí i úroveň vysokého školství, ze kterého se vytrácí kritické myšlení, což se podle něj hodí držitelům moci. Je prý třeba přesvědčit většinu veřejnosti, že je možný jiný způsob vlády, neboť v základu problémů školství stojí problémy české politiky. Ve všem vládne „chaos“ a „kšeftařství“.

Ondřej Liška upozornil na velkou míru podrobnosti českého zákona o vysokých školách, která jde proti duchu samosprávnosti a autonomie. Mluvilo se také o potřebě průhlednosti akreditací spojené s nezávislostí Akreditační komise, o domyšlení Boloňského procesu, diverzifikaci vysokého školství či o problému soukromých vysokých škol. Obecně je třeba vytvořit představu profilu vysokých škol a dojít ke konsensu o jejich roli. Taková debata je však obtížně přenositelná do politiky. Zdůrazňovaná byla nutnost vedení dialogu se zástupci akademické obce nad projednávanými změnami. Podle Ondřeje Lišky nejsou však některé potřebné změny jen otázkou reformy, ale především kulturní a společenské změny. Je třeba na sebe uplatňovat vyšší etické standardy, přestože je od člověka okolí nevyžaduje.

Týden neklidu je u konce

Po samotné debatě s politiky přišla ještě symbolická tečka za Týdnem neklidu v podobě krátkého happeningu na jevišti Nové scény. Skupina studentů si zahrála na parazity společnosti, které je podle výroků prezidenta Václava Klause třeba vymýtit. Jeden student představoval deratizátora, který usmrtil ostatní zplynováním. „Paraziti“ ovšem zanedlouho vstali z mrtvých a dříve než odešli jeden po druhém zpět do svých lavic, každý přečetl část deklarace Iniciativy za svobodné vysoké školy. A tak byl zakončen Týden neklidu.

To ovšem pravděpodobně ještě zdaleka neplatí o boji akademické obce „za svobodu poznání a jeho uplatnění, a tím za svobodu společnosti jako takové“. Celý text prohlášení Iniciativy za svobodné vysoké školy je možné nalézt a případně k němu připojit svůj podpis zde:

http://prohlaseni.zasvobodnevysokeskoly.cz/.






Sdílej článek


Hodnocení

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *