Svržení diktátu ignorance?

Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem si při čtení nějakého periodika pomyslel: „Tak tohle podepíšu!“ Leč při čtení článku V. Varyše Pane kolego, jste blbec z říjnového FFaktu se to stalo tak říkajíc totálně. Byl to článek, který přesně vystihoval můj pocit z drtivé většiny seminářů, kterých jsem se kdy účastnil. Ať jsem si zapsal seminář u sebevětší „kapacity“ a ať referující studentka plácala sebevětší triviality sebehorší formou, zpravidla byla vyučujícím jednoduše pochválena.

Tato situace mě frustruje. Vždyť co dokáže člověka otrávit a zbavit chuti do práce víc, než právě všeobecné tolerování takovýchto výplodů. Přístupu, jenž se tak postupně stává normou a posléze nepsaným, atmosféru na katedře utvářejícím diktátem.

To je zdrojem mé frustrace z pobytu na PedF UK – nezájem a místo tvořivé atmosféry spíše nálada ve stylu simpsonovského „Smrt šprtům“. V seminářích prakticky neprobíhá diskuse – proč? Studentky se bojí, nebo opravdu nemají co říct?

Nenáviděný šťoura

Markerem, že něco není v pořádku, bývá už formální stránka většiny referátů. Standardem jsou průměrně sepsané referáty s množstvím chyb, v lepším případě jen překlepů, k dobrému tónu patří nepsat ani jméno referujícího, natož pak takové zbytečnosti, jako třeba datum nebo informační zdroje (což pak sice možná hraničí s plagiátem, ale přece bychom nebyli tak malicherní!).

Tato situace vzniká podle mě proto, že většina kolegyň sedí na semináři prostě z toho důvodu, že musí, a nemá o věc sebemenší zájem. Když se člověk na něco zeptá (což má být přece účel univerzity – pokus o „učenou disputaci“), je všemi nahlížen jako šťouravý blbec, protože jen zdržuje, místo toho, aby si středoškolským způsobem zapsal přednášené, pak si to nabil do hlavy, „vyblil“ u zkoušky zpátky, dostal známku, vše zapomněl a šel si dál po svých…

Sneseme kritiku!

Jsme na univerzitě přece proto, abychom se něco naučili, to ale znamená, že musím slyšet, co dělám špatně, abych se z toho mohl poučit. Jak napsal Vojtěch Varyš, nejsme přece malé děti, které neunesou kritiku (a pokud na tom někdo psychicky stále takto je, tak je myslím nejvyšší čas s tím začít něco dělat), a bez konstruktivní kritiky a diskuse ve škole se ochudíme o to gros, které nám má univerzita dát – naučit se důkladněji a lépe přemýšlet a o výsledky promyšleného se pak umět dělit s ostatními. Pokoušet se o objektivní hovor o věci a nedbat na to, jestli bude narušen narcistní pocit mé vlastní nedotknutelnosti.

Univerzita přece nemá být jen „technickým“ předáváním vědomostí, a to snad už vůbec ne prostřednictvím nereflektovaných referátů středoškolského typu, ale má rozvíjet vedle myšlení i „humanitu“ v člověku, zájem a jakousi poctivost ve vztahu k oboru, vzdělávat (srov. lat. erudio – „vzdělávati; z hrubosti vyváděti“) člověka. Zvláště tehdy, je-li to u některých studentů zřetelně třeba. Mimo jiné i díky absenci poctivé zpětné vazby k jejich práci se to většinou nedaří.

Jiří Janíček
sunar [zavináč] centrum.cz
Autor studuje na PedF UK a je členem Kolejní rady koleje Větrník






Sdílej článek


Hodnocení

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (2 votes, average: 4,50 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *