Spor: Promarnili jsme odkaz 17. listopadu?

Lukáš Kantor x Martin BendaMinulou sobotu jsme si připomněli osmnáct let uběhnuvších od listopadové revoluce. K diskusi o ní jsme pozvali dva aktivní studenty Filozofické fakulty pražské univerzity – člena Studentského výboru Lukáše Kantora, který na podporu zákona o všeobecném referendu zorganizoval sobotní demonstraci v centru hlavního města, a šéfredaktora studentského časopisu FFakt Martina Bendu. Diskuse se vine především kolem života občanské společnosti a referend.

Milý Martine,
zaměřím se na podle mě největší nedostatek politické demokracie v České republice: absenci přímé demokracie, zejména zákona o obecném referendu, který se přes opakované pokusy nepodařilo prosadit za celých osmnáct let od revoluce. Začnu výčtem.

Většina občanů České republiky by se velmi divila, o kolika různých tématech se v zahraničí už v lidových hlasováních rozhodovalo. Od otázky nezávislosti v Pobaltí, Chorvatsku nebo Quebeku přes rozhodování o způsobech financování sociálních programů v Latinské Americe po například způsob privatizace a následné využití jejích výnosů v Polsku. Švýcarsko i Švédsko konzultují s občany v referendech energetickou politiku státu. Na Ukrajině lidé hlasují o zrušení imunity poslanců, v Lotyšsku o zrušení důchodové reformy, v Litvě o zrušení protizákonných privatizací. Zeptejme se sami sebe, zda by něco podobného bylo možné v České republice, proč tomu pravice brání a proč jí to občané tolerují. Proč, když víme, že spor o privatizaci zdravotnických zařízení může být předmětem referenda v Maďarsku stejně jako vstup do Severoatlantické aliance.

Vypočítávám vše hlavně proto, aby vyniklo, jak žalostně vychází mezinárodní srovnání pro Českou republiku. ČSFR byla rozdělena bez referenda. O způsobu privatizace referendum neproběhlo. Česká republika vstoupila do NATO bez referenda a v řadě příkladů by se dalo ještě dlouho pokračovat. Volba hlavy státu není přímá, nadále má jít o zákulisní mocenskou hru. Euroústava nemá být schvalována v referendu. A jako třešnička na narozeninovém dortu osmnáctileté demokracie v České republice – o zapojení do systému americké raketové obrany se má rozhodnout bez referenda. Absolutně se přitom tají informace o tom, že i přímo o raketách již proběhlo referendum. Na Tchaj-wanu, v roce 2004, navzdory nevoli Číny i Spojených států. Tamní obyvatelé měli odpovědět na otázku, zda v případě nestažení čínských raket namířených na ostrov souhlasí s nákupem dokonalejších protiraketových zbraňových systémů k posílení vlastní obranyschopnosti.

Ukazuje se tak, že hranice toho, co (ne)patří do referenda, není apriorně daná, tím méně objektivně stanovitelná, ale je prostě výsledkem celospolečenského konsensu (ve Švýcarsku snad neexistuje otázka, která by se neobjevila v referendu) či, chcete-li, výsledkem politického boje. A tento boj podle mě v České republice od roku 1989 prohráváme. Nerozhodujeme sami – třeba prostřednictvím referend. Je za nás rozhodováno „tam nahoře“.

Přitom třeba v Kalifornii v roce 2003 odvolali občané v referendu guvernéra Davise. Tento institut je součástí (nejen) kalifornské ústavy a zkušenost ukázala, že není nadužíván. Ostatně po Davisovi nastoupil „dobře známý“ Arnold Schwarzenegger. První, co udělal, bylo, že si v referendu dal schválit vydání dluhopisů.

V Německu je dnes většina starostů volena přímo. V Mnichově se volí starosta přímo už od konce druhé světové války. Stejná praxe byla zavedena od roku 1997 ve městech v Itálii (tam volí přímo i takzvané prezidenty regionů), starostu volí přímo i v Londýně. V České republice však přímá demokracie pokulhává i na lokální úrovni: lokální referenda nebývají závazná, mají vysoké kvórum účasti nutné pro platnost… A konečně jsou tu pokusy o elektronická hlasování, která by rozprášila argument o údajné neproveditelnosti přímé demokracie v rozměrech velkých státních celků. Dokonce i britský kabinet zřídil vlastní komisi pro „e-demokracii“ a má i prvního profesora pro tuto disciplínu – Stephena Colemana z Oxfordu. Co máme my? Především obrovský dluh v demokracii, kterou se tak oháníme.
LUKÁŠ KANTOR

Spolkový život, ne referendum

Milý Lukáši,
dnešní Česká republika trpí podle tebe demokratickým dluhem. Ten spočívá především v absenci zákona o obecném referendu. To je však velmi jednoduché a naivní stanovisko. Hovoříme- li o kvalitě naší demokracie osmnáct let po převratu, je třeba uvést jiné, mnohem složitější demokratické nedostatky.

Ze všeho nejdřív si je třeba přiznat, že demokracie je ve své podstatě utopie, nedostižný ideál. „Vláda lidu“ nikdy nemůže být absolutní, vždy je nějak omezená. Dějiny lidstva i naše současnost to podle mne soustavně dokazují a je třeba se s tím smířit.

Idea důsledně přímé demokracie, jejímiž definičními znaky jsou více či méně častá referenda, přímá volba šéfů exekutiv (lokálních, regionálních či státních) nebo dokonce odvolatelnost politiků, je zřejmě funkční v některých konkrétních případech, ale obecně uplatnitelná není. Především ale není podmínkou ani zárukou fungujícího liberálně-demokratického státu. Příkladů standardních zemí, kde referendum není vůbec obvyklý instrument, kde dokonce nikdo (ani parlament) nevolí hlavu státu a kde ani nelze odvolávat poslance, je dost na to, abychom na ideu přímé demokracie u nás nahlíželi skepticky.

Česká republika, navazujíc na ústavní tradice první republiky, je demokracie zastupitelská. Jako taková mezi válkami patřila k nejlépe fungujícím demokratickým režimům v širokém okolí a i po sametové revoluci lze říct, že české politické uspořádání patří k nejlepším v post-komunistickém regionu. Máme dvě vzájemně se vyvažující parlamentní komory, vládní kabinety jsou celkem stabilní a zásadně menšinové či koaliční (a tedy konsensuální), máme i fungující krajské samosprávy. A navíc se ve vrcholových vládních funkcích neobjevují žádní exponenti bývalého režimu. Na osmnáct let porevolučního vývoje veskrze slušný výsledek.

Pokud máme nějaké demokratické nedostatky, které skutečně vadí, tak bych je hledal ne na státní, nýbrž lokální či komunitní úrovni. Podíváme- li se do běžné české vesnice či městské části, často u místních obyvatel vidíme nezájem ba přímo ignoraci vůči věcem společným. Lidé se často nestarají o osud své obce či svého blízkého okolí. Český venkov podle toho taky tak vypadá.

Výše uvedené lze jednoduše vysvětlit odkazem minulého režimu, který celé generace svým působením zkazil. Co je však ubíjející zdaleka nejvíc, je často patrný nezájem studentů o jejich věci veřejné. Dokonce (či především) to pak platí o naší Karlově univerzitě. Volby do akademického senátu, kterážto instituce byla mimo jiné vybojována právě „studentskou revolucí“ v listopadu osmdesátého devátého roku, se setkávají často s ohlasem sotva několika procent studentů. Volby zástupců do akademických orgánů se často nevyhnou ani obraznému „nahánění“ voličů do volebních místností. Myslím, že v tom tkví jisté zklamání a zároveň výzva ke změně. České studentstvo i občanská společnost jako taková mají před sebou ještě spoustu práce, aby fungovaly skutečně podle demokratických ideálů. Naštěstí však existuje mnoho důvodů k optimismu. Volební účast do senátů bývá sice nízká, zato ale studenti zakládají různé studentské asociace, unie, časopisy i jiné spolky. Skrze ně se studenti učí zajímat se o své okolí, rozhodovat, vést i spolupracovat. Lidé, kteří již ve svém mládí žijí spolkovým životem, jsou nejlepším příslibem pro fungující a skutečně demokratický stát. Nějaké referendum je v tomto ohledu pouhý detail.
MARTIN BENDA

Alespoň možnost referenda

Milý Martine,
že je něco nedostižný ideál, lze říci téměř o všem. Navíc to neznamená, že se mu proto nemáme snažit přiblížit. Nikdo si ostatně nestěžuje, že vláda lidu není „absolutní“, že se zde nepraktikuje „důsledně přímá demokracie“. To, k čemu směřuji a co si přeje většina občanů, je „jen“ posílení prvků přímé demokracie. Referendum není „pouhý detail“, ale svrchovaně demokratický instrument.

Demokracie totiž není o počtu parlamentních komor ani o stabilních vládách, které existují i v nedemokratických režimech. Demokracie závisí na účasti lidí na vládě, na jejich vlivu na přijatá rozhodnutí. To je podstatou demokratické politické legitimity, která je nejsilnější, když se o věcech rozhoduje společenským konsensem, a ne obchody politických stran.

Přímá demokracie je prý „funkční v některých konkrétních příkladech, ale obecně uplatnitelná není“. Pokud je funkční v některých případech – a těch, jak jsem ukázal, je ve skutečnosti požehnaně – proč by neměla být funkční u nás?! Když navíc nejde o „obecnou uplatnitelnost“, ale o uplatnitelnost v České republice, jejíž ústava s referendem počítá a jejíž občané si referendum přejí. Jediný důvod, proč není „uplatnitelná“, je neochota naší politické pravice.

Přímá demokracie prý není „podmínkou ani zárukou fungujícího liberálně- -demokratického státu“. Zato je podmínkou a zárukou toho, že když lidé budou manipulováni vládou a budou chtít sami rozhodnout o svém osudu, budou mít reálnou možnost tak učinit. Svoboda, kterou jsme si údajně vybojovali 17. listopadu, není nic jiného, než možnost sám rozhodovat o svém osudu, nikoli že za mě bude rozhodnuto, byť by to mělo být údajně osvícenými poslanci, ve skutečnosti těmi, kdo léta tajili jednání o radarové základně s americkou stranou (zdaleka přitom nejde jen o zástupce sociální demokracie).

Za monarchie měli Češi také různé spolky, časopisy, co jim však scházelo – jako schází nám –, byl důsledně demokratický stát (nikoli obec). Ostatně i ony spolky potřebují reálnou možnost prosadit své představy, třeba v místním referendu, které pak ale bude pro radnici závazné.

Přitom nejde o to, aby bylo referendum „obvyklý instrument“, ale aby zde byla vůbec možnost referenda! Třeba pro případ, který svými dopady dalece přesahuje mandát jedné více či méně náhodou sestavené vlády, navíc diskreditované.

České stojedničkové koalice se neobejdou bez pochybné podpory přeběhlíků. Tím je zpochybněna právě zastupitelská demokracie. Dva známí zběhlí poslanci dostali mandát hájit zájmy voličů české sociální demokracie a prosazovat program této strany. S tím se vylučuje, aby asistovali u demontáže daňové progrese, jež je výrazem solidarity ve společnosti, na které ČSSD staví.
LUKÁŠ KANTOR

Živoucí občanskou společnost

Milý Lukáši,
nevidím přímou souvislost mezi četností referend a kvalitou demokracie. Znám zcela vyspělé státy, kde je referendum spíše raritou (Dánsko, Velká Británie, Island), a naopak jsou státy výrazně méně vyspělé (sám uvádíte pobaltské státy či Ukrajinu), kde lidová hlasování jsou častější.

Rozhodující pro kvalitu demokracie nejsou ani tak existence konkrétních zákonů, ale prvky mnohem složitější: živoucí občanská společnost, svobodná média a politická kultura. Pokud jsou tato kritéria ve společnosti splněna, tak je to právě lid, který v konečném důsledku vládne. Vlastní politickou práci odvádějí sice k tomu vybraní odborníci (politici), ale ti jsou jednak občany voleni a následně jsou i kontrolováni. Především skrze média, prostředníka mezi producentem a konzumentem politiky.

V takovém státě si zkrátka politici nemohou dělat, co chtějí. Stačí dostatečně silný tlak veřejnosti a politik odstoupí (praxe čím dál běžnější i v České republice). Všichni do jednoho pak dostanou svůj účet v příštích volbách. Pokud chce politik i nadále pokračovat, musí zkrátka reprezentovat názory svých voličů.

Lidové hlasování je samozřejmě rozumný instrument, ale jen ve skutečně zvláštních případech. Použil bych ho v otázkách obecnějšího rázu, které pro její zodpovězení nevyžadují žádnou zvláštní erudici. Na republikové úrovni bych si tak uměl představit hlasování o vstupu země do politické či ekonomické unie či o pořádání akce s dosahem na většinu občanů (olympiáda). Častější hlasování občanů mají význam na místní úrovni (různé investice, změna hranice obce a podobně). Taková referenda se však v České republice již dějí (snad až na vstup do Evropské měnové unie, který však českou společnost neštěpí).

Celkově jsem ale k referendům spíše skeptický. Častokrát vítězí ten, který dokáže nejlépe pracovat s médii, politickým marketingem či dokáže jednoduše manipulovat. Navíc referenda často nepřináší odpověď na kladenou otázku, spíše reflektují obecné pocity (referenda v Norsku o vstupu do Evropského hospodářského společenství, Evropské unie či francouzské referendum o euroústavě).

Především ale opakuji, že referenda nejsou ničeho zárukou, a především nemám dojem, že by české politice chyběla. Je to podle mě vcelku zástupná otázka a navíc často z nouze využívána malými stranami, které nevědí, co nového by měl jejich program lidem nabídnout.
MARTIN BENDA

Referendum lze opakovat

Milý Martine,
souvislost mezi přímou demokracií (nejedná se pouze o referenda) a kvalit ou demokracie jako takové je nasnadě: přímá demokracie je demokracií par excellence. Řekové by zastupitelskou demokracii nikdy demokracií nenazvali.

Zatímco v České republice máme demokracii jednou za čtyři roky, při existenci referend bychom mohli reálně rozhodovat častěji. A právě to, že rozhodují lidé, je obsahem demokracie.

Politická kultura je u nás mizerná. Opravdu svobodné médium je jen internet. Ostatní média mají své vlastníky, ty zase mají své zájmy, veřejnoprávní televizi víc než veřejnost kontrolují politici. Řekni mi třeba, které české svobodné médium včas zprostředkovalo „konzumentům politiky“ veledůležitou informaci o tchajwanském referendu o raketách? Chceš opravdu klást rovnítko mezi politiky a odborníky? Nepamatuješ případy, kdy poslanci ani nevěděli, o čem hlasují? Nevíš, že stejně hlasují podle stranických direktiv, že na kandidátky se nedostávají ti nejlepší, ale ti nejloajálnější? Prý stačí dostatečně silný tlak veřejnosti a politik odstoupí. Já nechci, aby lidé museli na politiky tlačit demonstracemi na plných náměstích. Chci jim dát jednoduchou možnost, jak poslance prostě odvolat.

Argument, že prý v referendech „častokrát vítězí ten, který dokáže nejlépe pracovat s médii“, lze použít proti jakýmkoliv volbám, i těm do sněmovny! Pokud se bojíš manipulací při referendu, jistě víš, že referendum lze záhy opakovat a v případě, kdy voliči seznají, že byli manipulováni, rozhodnou napodruhé jinak. Jenže volby do sněmovny – při kterých se manipuluje zrovna tak – lze opakovat až po velmi dlouhé době, kdy už je často pozdě. Paradoxně i argument o manipulaci vyznívá tedy ve prospěch referend.
LUKÁŠ KANTOR

Mít své volené zástupce pod kontrolou

Milý Lukáši,
rád bych odpověděl na předchozí výtky: české sdělovací prostředky mají jisté rezervy, ale nemyslím si, že by byly závislejší než jiná media na Západě. Jako pravidelný čtenář/divák českých médií necítím náznaky cenzury ani politické tendenčnosti. Nevěřím teorii o německé klice ani tomu, že by velké deníky sledovaly nějakou stranickou linii. Analogicky si nemyslím, že by někdo záměrně cenzuroval jejich zprávy, například o tchajwanském referendu.

A politici? Máme takové, jaké si zasloužíme. Je mezi nimi jistě mnoho hlupáků i přímo gaunerů, ale tak je tomu všude. Rozhodně ale odmítám veřejný institut odvolatelnosti poslanců. Umím si totiž představit situace, kdy politik jedná krajně nepopulárně, ale přitom správně a potřebně. Ne vždy by se měl politik řídit názory (či emocemi) veřejnosti, pokud on disponuje lepšími (ale třeba tajnými) informacemi. Pokud by měl neustále jednat v souladu s názorem veřejnosti, vedlo by to k bezzásadovému populismu a oportunismu.

Politika je skutečné řemeslo a jako takové má být děláno profesionály. Skutečně kvalitní správa věcí veřejných totiž vyžaduje spousty času, energie, talentu a schopností. Proto spíše usilujme o to, aby ji vykonávali skutečně ti nejlepší (možná je bude nutné i lépe zaplatit). V každém případě je povinnost občanů jasná: své volené zástupce musíme mít pod kontrolou.
MARTIN BENDA

Text vyšel v Literárních novinách 2007-47, publikováno se souhlasem redakce.






Sdílej článek


Hodnocení

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (3 votes, average: 3,33 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *