ARCHIFF: Šedesátileté ohlédnutí: 1949 – Revoluce na fakultě požírá své děti

komunismus

„Soudruhu, nemáš důvěru strany, abys mohl pokračovat ve studiu.“ Tu větu slyšely před šedesáti lety stovky posluchačů Filozofické fakulty. Pro studenty to většinou znamenalo nástup na vojnu, pro studentky povinnost najít si zaměstnání. Verdikty tenkrát vynášeli mladí komunisté, kteří asi jen stěží tušili, jak brzy právě je může potkat to samé. Už v roce 1949 ale začala komunistická revoluce požírat své děti, mladé angažované straníky.

Na jaře 1949 poslal Jaroslav Dewetter, dvacetiletý student Filozofické fakulty a člen KSČ, dopis svému kamarádovi Milanu Kunderovi. Ten dříve studoval na stejné fakultě, ale později přestoupil na FAMU. Také Kundera byl aktivní mladý komunista. Možná i proto si Dewetter v jinak soukromém dopise Kunderovi postěžoval na člena ÚV KSČ Jiřího Hendrycha a na to, že na stranické škole, kterou navštěvoval, se špatně organizuje práce. Dopis se ale ještě před Kunderou dostal do rukou Státní bezpečnosti. A Jaroslav Dewetter musel na kobereček na Ústřední výbor KSČ.

Za kritiku k traktorům

Napoprvé z toho Dewetter vyvázl snadno: dostal mírné pokárání a celý případ byl jako „náhodná výchylka” uzavřen. Za tři měsíce se ale všechno změnilo. Případ znovu oživila schůze stranické organizace na fakultě: ze strany ho vyloučili, i když nikdo z fakultních komunistů dopis neviděl. Záminka? V dopise údajně šlo o pornografii… Na stejné schůzi komunisté vyhodili ze svých řad i studenta Jana Trefulku, protože se Dewettera zastával. A trestu neušel ani Milan Kundera: musel opustit KSČ na FAMU.

Pro Trefulku i Dewettera to znamenalo konec studií. Trefulka skončil jako traktorista, Dewetterovi přišel povolávací rozkaz. Byl zařazený na tvrdou vojnu k jednotkám PTP (k „černým baronům“). Satisfakce se oba dočkali po osmnácti letech: stranická rehabilitační komise na Filozofické fakultě v roce 1968 zkonstatovala, že jejich vyhazov ze strany byl protiprávní a uznala jejich členství od počátku jako nepřerušené. Dodejme ovšem, že příliš platné jim to nebylo, vzápětí totiž přišla normalizace a s ní nové prověřování straníků – a Trefulka byl v roce 1971 vyloučen ze strany znovu a až do roku 1989 nemohl publikovat.

Proti Nezvalovi, proti straně

Ve stejném roce jako Dewetter zasedli k psacímu stolu i Zdeněk Pachovský a Viktor Matys, oba studenti FF UK a členové KSČ. Nepsali ovšem dopis příteli, ale nad sklenkou vína dali dohromady básničku, ve které se vysmáli komunistickému bardovi Vítězslavu Nezvalovi. Na jeho báseň Plán ze sbírky Veliký orloj z roku 1949 („Siréna se rozhlaholí jako ptáček / Smetanová pěna střikne z hoblovaček / Z pole zmizí cizopasné kobylky / Zbudují se nové automobilky / Práce zkoriguje omyl za omylem / Všichni vydají se za společným cílem,“) kontrovali parodickou básní Socialistická láska: „Až mé mužství bude kulminovat ve znamení Panny / Tvůj prs bude sladký, podpaží hořké, klín slaný / Jak mořské ryby rozhozené na divany / Jak sůl země, jak politika naší strany. // Dnes po celou noc budu hrát si / S tvým tělem, jež se v mou náruč skácí / V tvé zahrádce tak rádi sídlí ptáci / Jak básníci v ministerstvu informací.“ A tak dále… Básničku pak dávali číst přátelům. Postupně se ale dostala až k soudruhům z ÚV KSČ. A ti se už moc nesmáli.

Legraci z Nezvala, tu strana nevzala. Až rehabilitační komise v roce 1968 označila studentské verše nikoliv za „hrubý a sprostý“ útok proti straně, ale za literární parodii.

Štoll – přítel, který nerozuměl

Rozjelo se stranické vyšetřování, studenti museli k výslechům, do případu se zapojil i generální tajemník strany Rudolf Slánský a kulturní guru KSČ Ladislav Štoll. Ten jistě i proto, že autoři „pamfletu“, jak se básnička začala nazývat, mu svůj text věnovali („L. Štollovi, příteli, který porozumí,“ stálo v podtitulu).

Případ přesáhl hranice fakulty, strana se ho totiž rozhodla použít jako demonstraci síly a výstrahu ostatním studentům, umělcům i kritikům, zkrátka intelektuálům. Vyvrcholení komunisté naplánovali na říjen 1949, a to na schůzi základní organizace KSČ na Filozofické fakultě. Hlavní roli samozřejmě nehráli fakultní komunisté, ale Ladislav Štoll a Jiří Hendrych z ÚV KSČ.

Mladí komunisté Pachovský s Matysem se dozvěděli, že jejich básnička „pod pláštíkem literární satiry hrubě a sprostě napadá politiku strany, s. Gottwalda, Rudou armádu, tedy osoby a věci, které jsou každému komunistovi svaté.“ Výsledek mohli z atmosféry schůze odtušit už předem: oba byli z KSČ vyloučeni. Ale s postihem odešli i ti, kteří parodii na Nezvala jenom četli: dostali důtky či napomenutí. Mezi nimi i mnoho mladých komunistů, kteří jen před několika měsíci sedělI v prověrkových komisích a vylučovali své spolužáky.

Co udělalo s akademiky na FF UK prohlášení chartistů? Jak rozumět zkratkám VUML, VUS, SČSP, IPV či CKRK? Museli být pedagogové ve straně a studenti v SSM? Co a jak dnes učí bývalí experti na marxismus-leninismus? To vše zkoumá nad archivními dokumenty studentský projekt „Výzkum mechanismů činnosti fakultní organizace KSČ na FF UK v letech 1969-1989“ (více na www.orloj.cz/ksc).

Jakub Jareš, Katka Volná






Sdílej článek


Hodnocení

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (3 votes, average: 4,67 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *