Praha ve víru hudby

Pravděpodobně všichni jsme si všimli téměř na každém kroku umístěných zářivě modrých reklamních plakátů, jež mají za cíl upoutat naši pozornost zdánlivě bezvýznamnými prapodivnými slabikami. Kdo by si však přečetl bližší údaje, pravděpodobně by nakonec dospěl k řešení těchto hádanek. ach v tomto případě tedy nebude mít význam citoslovce, podobně art v tomto případě neodkazuje explicitně k umění. Jedná se o poslední písmena jmen mistrů klasické (ač je toto označení velmi nepřesné – o tom ale jindy) hudby, jejichž díla zazní na některém z koncertů Pražského jara. O co se jedná? Inu…

Pražské jaro je mezinárodní hudební festival a jako takový jej lze bezpochyby zařadit mezi nejvýznamnější kulturní fenomény naší země. Od roku 1946, kdy se – snad v rámci snah o znovunalezení národního vědomí – konal první ročník festivalu, hostilo naše hlavní město na své půdě nespočet světově proslulých umělců a umělkyň. Nahlédneme-li do minulosti, zjistíme, že touha pořádat v Praze pravidelné hudební slavnosti zde panovala již od 19. století. Tyto snahy, které byly v následujících letech částečně naplněny, byly však v první polovině století dvacátého potlačeny starostmi zcela jinými. Paradoxně to bylo období protektorátu, které podnítilo znovuzrození onoho zapomenutého přání českých umělců; zmíněný rok 1946, který oslavuje na jedné straně rok od konce 2. světové války, na straně druhé pak 50. výročí založení České filharmonie, se tedy stal ideálním datem pro započetí tradice, jež náš kulturní život obohacuje dodnes.

Pražské jaro ovšem nevypadalo od počátku tak, jak jej známe dnes. Například tradice programu a data zahajovacího koncertu, které platí za signifikantní prvky festivalu (pro připomenutí: zahajovací koncert se tradičně koná 12. května, což je datum narození Bedřicha Smetany, na programu bývá cyklus symfonických básní Má vlast, jejichž autorem je právě Smetana, zakladatel české národní hudby), nebyla jednotná od začátku. Má vlast je na programu zahajovacího koncertu od roku 1952, od roku 1959 se pak tento koncert odehrává vždy 12. května, většinou ve Smetanově síni Obecního domu.

Koncerty i představení, které festival nabízí, jsou příležitostí, jak se setkat s hvězdami (zejména) klasické hudby, působícími nejen na scéně české, ale i zahraniční. V minulých letech tak měli návštěvníci festivalu možnost slyšet např. polského klavíristu Rafała Blechacze, německou houslistku Annu-Sophii Mutter, amerického barytonistu Thomase Hampsona a další špičkové umělce, které však pro jejich ohromný počet nemohu všechny jmenovat (informace pro případné zájemce). Bylo by ale mylné domnívat se, že festival umožňuje navštívit pouze vystoupení hudebníků, kteří si své místo na slunci již vydobyli; naopak, Pražské jaro se pyšní tím, že prostor dostávají také muzikanti mladí a nadějní, kteří rovněž mají publiku co nabídnout, a navíc je to pro ně jedinečná příležitost vtisknout se svým uměním do paměti pozorného posluchače.

Jestli vám tedy klasická hudba něco říká, máte jedinečnou příležitost některý z koncertů či představení navštívit. Stejně tak pokud máte o „klasice“ jen obecné povědomí, festival Pražské jaro je jedinečnou šancí, jak proniknout hlouběji do tajů této úchvatné dámy.

Ač letošní ročník festivalu (již 68.) ještě zdaleka není u svého konce (naopak, až do 2. června máte možnost vybrat si z přepestré programové nabídky!), nebojím se za jeden z jeho vrcholů označit koncert Josefa Špačka, houslisty, koncertního mistra České filharmonie a laureáta několika soutěží, jenž se uskutečnil ve středu 15. května ve Dvořákově síni Rudolfina. Špaček, navzdory svému mládí, dokázal postavit na nohy téměř do posledního místa zaplněné Rudolfinum, což se mnohdy nepodaří ani mnohem zralejším a uznávanějším interpretům.

Mladý virtuos si se všemi skladbami (a že to byla škála velmi pestrá, od Bacha přes Prokofjeva až po současného autora Chrise Rogersona) poradil bravurně, nesmírně koncentrovaně a přitom s lehkostí.  Jeho vynikající technika mu umožnila odpoutat se od faktu, že stojí téměř osamocen před zraky celého sálu, a užít si hudbu způsobem niterně hlubokým, a přitom přístupným a stravitelným způsobem, který nenechal obecenstvo v klidu.

Nesmím samozřejmě opomenout zmínit, že u některých kompozic houslistovi více než zdatně sekundoval klavírista Miroslav Sekera. Slovo „sekundoval“ je však v podstatě nepřesné, jelikož se jim podařilo vytvořit naprosto kompaktní a vyrovnanou dvojici. Komunikace mezi nimi probíhala pomocí jejich nástrojů, a toto silné spojení se tak mohlo přenést i do vyznění celých skladeb. Jejich umění bylo také náležitě oceněno – obecenstvo je nechtělo nechat odejít a na pódium se museli vrátit několikrát. Vzhledem ke skutečně bouřlivému a neutuchajícímu potlesku se obecenstvo dočkalo ještě asi pěti přídavků, z nichž jeden byl opravdový bonbónek – hráči si vyměnili své nástroje a krátkou skladbičkou pobavili nejen sebe, nýbrž už i tak skvěle naladěné publikum. To bylo ale nuceno nakonec oba hudebníky chtě nechtě propustit. Co dodat na závěr – kéž by se podobných hudebních skvostů konalo víc!






Sdílej článek


Hodnocení

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *