Pane kolego, jste blbec

ilustrace Ačkoli je škola instituce, která by neměla být primárně užitečná, v ekonomickém diskurzu, který tak či onak strukturuje naše přemýšlení, stále hledáme více či méně neúspěšně nějaké důvody její smysluplnosti z hlediska užitku (i když je to hloupé!).

Jedna z možností, která by však neměla být hlavním cílem, spíše jakýmsi by-productem, je schopnost formulovat a obhájit svůj názor. Co na tom, že by to měl umět každý absolvent střední, neřkuli základní školy, s formulováním stručného a jasného projevu, ať už ústního nebo písemného, mívají leckdy potíže i lidé s doktorátem.

Jednou z příčin neutěšeného stavu není dle mého soudu absence specializovaných kurzů asertivity nebo seminářů typu „Jak psát odborný text“, ale skutečnost, že se podobné schopnosti a dovednosti nevyžadují v běžných seminářích: tradiční obrázek semináře na Filozofické fakultě UK, této údajně nejprestižnější humanitní škole u nás, je tristní (a nedělám si iluze, že by to jinde bylo lepší, ostatně, mohu tak trochu srovnávat).

Na začátku se rozdělí referáty, a každá hodina pak spočívá vesměs v předčítání nějakého nudného a ke všemu i propastně hloupého referátu, ostatní v semináři včetně učitele buďto spí, nebo jsou naštvaní, že tam musí sedět. K diskusi nebo odsouzení nekvalitního přístupu pak nedojde: u studentů z falešné kolegiality (která je ve skutečnosti hřebíkem do rakve), u učitele bůhví proč? Aby uspěl v evaluacích? Z lenosti? Kvůli nějakým, v hluboké paměti zasutým kurzům psychologie z pedagogického minima, z nichž si vzpomíná, že by měl spíše povzbuzovat než kritizovat? Takže nakonec obvykle uslyšíme obligátní: „Děkujeme za referát, myslím, že byl výborný“. A už jen zkontrolovat docházku a můžeme jít domů.

Pravda je, že umět vést seminář je talent ještě vzácnější než umět přednášet. Nicméně i v případě průměrného učitele by myslím neměla být potíž říci studentovi, či studentce, že neodvedl dobrou práci, že odvedl mizernou práci, že to co, vykládá jsou hlouposti, případně se mu vysmát do obličeje. Něco podobného jsem za svou vcelku bohatou akademickou praxi zažil jen dvakrát. A to je proklatě málo.

Nejsme, probůh, v mateřské školce, abychom se museli obávat, že někomu ublížíme říznou kritikou, že tak zabrzdíme jeho osobnostní rozvoj nebo kýho čerta. Stejně tak je absurdní brát si takovou kritiku osobně, ve stylu „on mě nemá rád“, plakat a podobně. Prostě přiznat si chyby, udělat to příště lépe anebo jinak, případně odejít a věnovat se něčemu smysluplnějšímu. Jednou z chyb naší současnosti je přesvědčení, že každý musí mít vysokou školu, a to i když jí nepotřebuje a ani nechce studovat.

Vojtěch Varyš
autor studuje komparatistiku a divadelní vědu, je členem umělecké skupiny Sekvestoři nového žití
vintir@gmail.com






Sdílej článek


Hodnocení

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (8 votes, average: 3,88 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *