Karel Strachota: „Neměli bychom zapomínat, že režim, kterého jsme se r. 1989 zbavili, byl režim zločinný“

27. červen – den, kdy byla popravena JUDr. Milada Horáková – byl vyhlášen „Dnem památky obětí komunistického režimu“. V rámci tohoto dne vyvrcholí i kampaň „Proti ztrátě paměti“ zaměřená na připomínání zločinů komunismu. S Karlem Strachotou, ředitelem projektu Příběhy bezpráví, který již několik let přináší na základní a střední školy filmy týkající se moderní československé historie, jsme si povídali nejen o kampani, ale i o výuce nedávných dějin na českých školách a současných tendencích komunistický režim relativizovat či idealizovat.

Karel StrachotaPřipomínáním nedávné československé minulosti se zabýváte již dlouho. Vidíte v této oblasti za poslední léta nějaký posun, změnu či obecnější tendenci?

Naše aktivity cílí především na mladé lidi, žáky základních a středních škol. Dlouhodobě vnímáme, a potvrdila to i naše dotazníková šetření, že přibývá mladých lidí, kteří si myslí, že v Československu před rokem ʻ89 se žilo stejně nebo ještě lépe než v dnešní České republice. Vloni při šetření na reprezentativním vzorku takhle odpověděla více než polovina středoškoláků. Pak se ptejme, čím to je způsobeno. Důvodů je jistě celá řada. Mluvíme o generaci, která nemá s životem v předlistopadovém Československu žádnou osobní zkušenost. Fízlování, nemožnost svobodně cestovat, cenzura, kádrování, strach ze svobodného vyjadřování, to všechno je pro studenty těžko představitelné. Škola jim v tomhle směru často příliš nepomůže. Na mnoha českých základních a středních školách – samozřejmě ne na všech – končí výuka dějepisu druhou světovou válkou. Možná jste to také zažila, obě moje dcery například ano. Studentům tedy chybí informace. Další věc je, že jak v rodinách, tak v širším společenském prostoru tohle není téma, které by se často stávalo předmětem větších diskusí.

Co se týče mediálního prostoru, zdá se mi, že přibývá relativizujících, nostalgických a narůžovělých pohledů na to, co jsme před rokem 1989 žili. Kampaň „Proti ztrátě paměti“ je částečně reakcí na tento trend. Naší ambicí je připomenout, že navzdory tomu, že jsme v demokratické a svobodné společnosti každodenně vystaveni problémům a výzvám, které musíme řešit, neměli bychom zapomínat, že režim, kterého jsme se v roce 1989 zbavili, byl zločinný. Základní teze Příběhů bezpráví je přitom pořád stejná: komunistický režim, včetně husákovské normalizace, nepřinášel lidem nic dobrého. A jestli něco dobrého vznikalo, bylo to režimu navzdory.

Vnímáte tedy spíše to, že se minulý režim připomíná málo a že mu ve školství není věnována dostatečná pozornost.

Příběhy bezpráví se snaží přispět k tomu, aby se situace změnila. Mluvíme tu sice o období komunistického Československa, ale od samého začátku Příběhů bezpráví zahrnujeme do našich témat i První republiku, období II. světové války a holocaust. Zároveň víme, že na řadě škol jsou pedagogové, kteří stejně jako my cítí potřebu se právě období po roce 1948, které tolik ovlivňuje současnost, věnovat víc. Vedle toho, jak už jsem zmínil, jsou školy, kde to tak není.

Příběhy bezpráví byly reakcí na nízké povědomí mladých lidí o naší nedávné minulosti. Kdy a jak projekt začínal?

Den Příběhů bezpráví 2012 Je to už devět let. V té době již tři roky existoval projekt Jeden svět na školách, který souvisí s festivalem dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Filmy z festivalu a některé další jsme nabízeli pedagogům na základních i středních školách, aby s nimi pracovali ve výuce jako s běžnou vzdělávací pomůckou. Přitom jsme se věnovali hlavně zahraničním tématům. A jak jsme se pohybovali v prostředí českých škol, tak jsme uvědomili, že stejným způsobem by se dala zprostředkovat i naše nedávná historie. Tak vznikla první sada filmů k moderním československým dějinám. Dokumentární, ale i hrané filmy celých devět let zůstaly těžištěm našich aktivit. Spolu s filmy školám poskytujeme doprovodné didaktické a informační materiály. Druhým pilířem Příběhů bezpráví je zprostředkovávání setkání mladých lidí s pamětníky, s lidmi, kteří komunistické bezpráví zažili na vlastní kůži a dokáží mladým lidem zprostředkovat zkušenost, že svoboda a demokracie nejsou nějaké danosti, ale hodnoty, o které musíme pečovat, abychom o ně nepřišli. Každý listopad na stovkách škol – v loňském roce jich bylo kolem osmi set – probíhají projekce filmů a následné debaty s pamětníky, kteří mají často stejný osud jako hrdinové dokumentárních filmů. Žáci se jich můžou na cokoliv zeptat a dělají to. Najednou před sebou mají člověka s autentickým příběhem, který jim dokáže svoji zkušenost i širší souvislosti sdělit. Po jedné takové návštěvě na škole často vznikají dlouhodobá přátelství skupin mladých lidí s pamětníky.

Na to navazuje řada dalších aktivit Příběhů bezpráví: třeba včera jsme v rámci dílčího projektu „Z místa, kde žijeme“ fotili bývalé politické vězně spolu s žáky, kteří je ve svém okolí vyhledali. Žáci složili jeden konkrétní příběh, přičemž se ptali přímo pamětníků, jejich příbuzných, pátrali v archivech, četli dobový tisk atd. To funguje opravdu dobře. Přitom mladí lidé sami říkají, že na začátku je sice pan učitel nebo paní učitelka museli trochu postrčit, ale že pak to bylo hrozně dobrodružné. Před očima jim vznikal obraz jednoho konkrétního lidského osudu.

Myslíte, že teď už je materiálů k výuce moderních dějin dost, ale že vzdělávací systém není těmto tématům přátelsky nastavený, nebo že je podkladů pořád málo?

Když jsme s Příběhy bezpráví začínali, tak byla nabídka vhodných výukových materiálů pro školy poměrně malá. Tenkrát jsme prošli všechny učebnice dějepisu, které byly v té době k dispozici. A platilo, že období po II. světové válce v nich byl zpravidla věnován jen malý prostor. V tuto chvíli je situace výrazně lepší, existuje docela široká nabídka materiálů a aktivit různých organizací. Také vzniklo metodické doporučení MŠMT věnované právě výuce moderních československých dějin, obsahující mimo jiné i seznam doporučených pomůcek a projektů. Samozřejmě pak hodně záleží na vedení školy a na konkrétních pedagozích, jak výuku uzpůsobí. U některých, zejména starších učitelů je cítit – opět nelze generalizovat – že se jim do tohoto období moc nechce. Možná i proto, že by se jich žáci mohli ptát: „A co jste dělal/a vy?“ Je vlastně jednodušší se k tomuto období vůbec nedostat. Mladší pedagogové zase často říkají, že odcházejí z pedagogických fakult a nejsou na výuku poválečných dějin připraveni. Ti jsou ale naopak zpravidla otevření účasti na našich a jiných seminářích a snaží se zapojovat do různých projektů.

Když mluvíme o vysokých školách – jak jste zmínil, Příběhy bezpráví se zaměřují hlavně na žáky základních a středních škol. Měl byste nějaké doporučení pro studenty na vysokých školách, kterým tato témata nejsou lhostejná a chtěli by se do podobných aktivit zapojit?

Den Příběhů bezpráví 2012Na několika vysokých školách běží semestrální kurzy, kde se zejména budoucí pedagogové mohou seznámit s našimi materiály, naučit se s nimi pracovat a následně je používat při vlastní výuce. Co bych ale rád nabídl vysokoškolákům obecně, kromě možnosti připojit se k naší kampani, která právě probíhá: každý z vás studoval nějakou střední školu, má tam vazby k učitelům nebo mladším spolužákům a může své bývalé škole pomoci zapojit se do našich programů. Právě spouštíme takový systém „big brother“, ve kterém by se vysokoškolští studenti, kteří mají sami ze střední školy zkušenost s našimi aktivitami, stali průvodci mladším a vedli je k tomu, aby na škole založili filmový klub Jeden svět na školách, zapojili se do již zmíněného projektu „Z místa, kde žijeme“ nebo třeba do projektu „Kdo jiný?“.

A ještě jedna věc, které s Příběhy bezpráví bezprostředně nesouvisí: v rámci festivalu Jeden svět již mnoho let běží projekt „Promítej i ty!“. Máme nabídku filmů týkajících se jak domácích, tak zejména zahraničních témat. Vyberete si film, půjčíte si nosič a můžete uspořádat projekci pro svoje spolužáky, kamarády nebo rodinné příslušníky. Nic to nestojí a navíc dostanete informační materiály, které dané téma zasazují do širších souvislostí.

Ještě zpátky ke kampani „Proti ztrátě paměti“ – můžete se stát signatářem memoranda, šířit ho dál, zúčastnit se akcí, které budou v rámci kampaně probíhat, přečíst si publikaci „O komunistických časech“, podívat se na film „Ztráta paměti“…

A v čem přesně tedy kampaň „Proti ztrátě paměti“ spočívá?

Proti ztrátě pamětiSmysl kampaně přibližuje základní text – memorandum publikované na www.protiztratepameti.cz. Na tomto webu může kdokoliv memorandum podepsat a případně připojit svoje osobní prohlášení. Během kampaně proběhne kolem padesáti akcí v Praze a mnoha dalších místech České republiky. Pořádají je školy, neziskové organizace i jednotlivci (přehled zde). Všechny akce mají společný cíl: připomenout podstatu režimu, který tady do roku 1989 existoval, a vzdát úctu jeho obětem a aktivním odpůrcům. Na uvedených webových stránkách je ke stažení či k online čtení brožura s názvem „O komunistických časech“ reagující na zkreslené nebo zcela lživé teze o minulém režimu (např. o členství v KSČ, o levném zboží, o sociální spravedlnosti, o práci a bydlení pro všechny). Od pondělí zde bude zdarma ke zhlédnutí film Milana Maryšky „Ztráta paměti“. Projekce tohoto filmu proběhne ve čtvrtek 27. června v Národním divadle pro devět set mladých lidí. Od Národního divadla pak půjde symbolický průvod na Tylovo náměstí. Na místě, kde se pravidelně konají farmářské trhy, proběhne ten den odpoledne největší akce v Praze, tzv. Tržnice paměti. Místo nákupu ovoce, zeleniny a dalších produktů se lidé budou moci seznámit se vzpomínkami politických vězňů a dalších lidí, kteří mají s komunistickým režimem osobní, nepěknou zkušenost.

19. 6. 2013, Praha

Na webu kampaně „Proti ztrátě paměti“ se můžete připojit k memorandu, přečíst si vyjádření osobností i zjistit podrobnosti o akcích, které v rámci 27. června proběhnou.

Ke kampani se můžete připojit i na facebooku – na stránce se denně objevují aktuální informace i příběhy lidí zasažených minulým režimem, v nabídce je i odznak do profilové fotografie.

Podrobnosti o Příbězích bezpráví najdete zde.

 

Fotografie: archiv Karla Strachoty; Lukáš Bíba; Josef Rabara






Sdílej článek


Hodnocení

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *