Jezídové: zbožní uctívači Satana?

Paví anděl.

Paví anděl.

Když se řekne uctívání Satana, vybaví se vám pravděpodobně black metal, černé oční linky a obrácené kříže. Existuje ale i jiná varianta. Jezídismus, kurdské náboženství, které se do víceméně současné podoby zformovalo v 11. století, ale jehož kořeny sahají výrazně hlouběji do minulosti, se za své uctívání Pavího anděla neboli Šajtána nijak nestydí a ve svém synkretismu vrhá zajímavé nové světlo na obdobné motivy v jiných náboženstvích.

Jezídové nicméně sami sebe jako uctívače ďábla rozhodně nevnímají. Proč se tedy o nich vlastně tak často mluví jako o služebnících Satana? Základním důvodem je, že jiné jméno hlavního předmětu jezídské úcty, Pavího anděla, je Šajtán, tedy arabsky Satan. Toto jméno je navíc v jezídismu tabuizované ne nepodobně tomu, jak funguje židovský zákaz vyslovování Božího jména (kromě slova jako takového se tabu vztahuje i na některé hlásky v něm obsažené). To ale ještě není vše. Islámský příběh o pádu Iblíse neboli Lucifera praví, že když Bůh stvořil Adama, rozkázal andělům, aby se mu poklonili. Iblís ve své pýše odmítl, a byl proto Bohem zavržen. Jezídové tento příběh přejali, až na to, že v jejich pojetí bylo nepoklonit se Adamovi naopak správným činem. Bůh svým příkazem Pavího anděla pouze testoval.

Šajtán však není nejvyšším bohem jezídismu. Podobně jako monoteistické tradice, ze kterých vychází, uznává toto náboženství především jediného, transcendentního Boha. Nicméně – a zde se zřejmě projevují vlivy manicheismu – tento Bůh nespravuje svět přímo. Na počátku z něj emanoval Paví anděl (Tawsi Melek) v podobě duhy, ze kterého se později vydělilo šest dalších andělů, každý za jednu barvu. Těchto sedm posvátných bytostí je nyní předmětem jezídské náboženské úcty. Díky nim v sobě jezídismus ukrývá i velký potenciál pro náboženský inkluzivismus – mnoho postav z jiných tradic vnímají jeho vyznavači jako inkarnace některého ze sedmi andělů a jako takové je respektují.

Na Boha se však nezapomíná. Součástí náboženské praxe je modtliba pěkrát denně, při níž se věřící obrací ke Slunci jakožto k reprezentantu Boha. Tuto modlitbu měl Adama na počátku naučit sám Tawsi Melek. S prvním člověkem je spojena ještě další podstatná věc. Podle jezídské legendy si s Evou v ráji uspořádal soutěž o to, kdo z nich dokáže zplodit dítě sám ze sebe. Každý tedy vložil své sémě do džbánu a čekali, co se stane. Zatímco z Evina džbánu vylezl pouze odporný hmyz, z Adamova se narodil krásný chlapec, který je praotcem všech jezídů. Tím se tedy liší od ostatních obyvatel Země, kteří pocházejí z pohlavního spojení Adama a Evy. Jezídové jsou si své výjimečnosti dobře vědomi a mají přísně zakázáno se ženit nebo vdávat s nejezídy (paralela s judaismem se opět nabízí); obecně se doporučuje kontakt s vnějším světem omezit na minimum.

Historické kořeny

Z pravidla o modlitbě směrem ke Slunci existuje jedna výjimka. Polední modlitba je směrem k Lališi, kam se koná i každoroční týden trvající pouť. Na tomto místě je totiž pohřben šejch Adí, zakladatel jezídismu v jeho současné podobě, který žil na přelomu 11. a 12. století. Velkou část života strávil v Bagdádu, ale později se na cestě za mystickým osvícením uchýlil do kurdských hor, kde založil súfijský řád. Z jeho následovníků pak pod vlivem místní kultury, které na sebe již zvládla nabalit prvky z nejrůznějších částí světa, pravděpodobně vznikl jezídismus, jak jej známe dnes.

By Jan B. Vindheim (Own work) [GFDL (www.gnu.org/copyleft/fdl.html) or CC-BY-3.0 (www.creativecommons.org/licenses/by/3.0)], via Wikimedia Commons

Hrob šejcha Adího v Lališi.

Jezídové se domnívají, že šejch Adí byl inkarnací Pavího anděla, a připisují mu řadu zázraků. Kromě toho také sepsal jednu ze dvou svatých knih jezídismu, Knihu zjevení. Druhým a o něco delším posvátným spisem je Černá kniha, o které jezídové věří, že je na světě od té doby, kdy do něj poprvé vstoupil Paví anděl. Z historického hlediska se nicméně zdá, že vznikla v podobné době jako Kniha zjevení. Kuriózní také je, že jezídské texty do svého učení často zapojují „skuteční“ satanisté západní tradice, a to navzdory tomu, že v nich není nic, co by takovéto zacházení podporovalo.

Jezídismus má výrazné synkretistické rysy. Již jsem zmiňovala paralely s judaismem a manicheismem a pět denních modliteb připomene islám každému, kdo je obeznámen alespoň s jeho základy. Kromě toho najdeme ale vlivy i jiných náboženství: malé děti jsou křtěny, společnost je dělena na kasty a některá tabu svědčí o vlivech místního šamanismu.

Dělení na kasty však rozhodně není tak přímočarou přejímkou z Indie, abychom mohli čekat, že se setkáme s místními variantami nedotknutelných, odsouzených k chudobě tím, do jaké rodiny se narodili . Jezídové se soustředí především na uspořádání vyšších vrstev společnosti. Existují celkem tři kasty: šejchové, pirové a muridové. Muridové představují valnou většinu jezídské společnosti. Pirové jsou mudrci a fungují v roli nižších kněží, skutečnou elitu ale reprezentují šejchové. Z nich se rekrutují nejvyšší kněží, včetně dvou špiček jezídské společnosti. Bába Šejch původně představoval hlavu duchovní moci, zatímco Mír hlavu moci světské, ale v praxi je dnes Mír Bába Šejchovi nadřazen ve všech směrech. Není to překvapivé, když zvážíme, že je považován za pozemského reprezentanta Pavího anděla.

Kastovní rozdělení vyvolává představu přísné separace, ale ačkoliv je pravda, že se členové jednotlivých vrstev společnosti mezi sebou nesmí ženit a vdávat, jiným způsobem přicházejí do velmi těsného kontaktu. Každá jezídská rodina si musí zvolit jednoho šejcha a jednoho pira jako své duchovní průvodce, dokud je smrt dotyčného kněze nerozdělí.

A dnes?

Je všeobecně známo, že postavení Kurdů celkově není příliš dobré. Navzdory vytrvalé snaze nemají vlastní stát, a jsou tedy všude, kde žijí, menšinou. Jezídové, jako náboženská menšina v rámci minority etnické, jsou pochopitelně ještě v horší situaci. Podezření z uctívání Satana jim na popularitě zrovna nepřidává, stejně jako jejich silný exklusivismus. Před pěti lety proběhl médii skandál, kdy iráčtí jezídové ukamenovali mladou dívku, která se zamilovala do muslima a chtěla s ním utéct, což vyvolalo odvetu, kdy maskovaní muži zastřelili 37 jezídů. Ačkoliv jde v tomto případě o extrémní incident, jezídové se navzdory svému teoretickému inkluzivismu nikdy nemohli chlubit harmonickými vztahy s jinými náboženstvími a etniky. A aby problémů nebylo málo, většina žije v Iráku, takže je poslední roky sužuje válka. Není divu, že jejich počet prudce klesá – současná populace čítá mezi pěti sty a  sedmi sty tisíci. Kromě odpadnutí od víry, která za tímto trendem stojí, volí především turečtí jezídové jako alternativní řešení často emigraci do Evropy – hlavně do Německa, kde žije v dnešní době kolem 50 000 jezídů a jež se tak stalo druhou největší jezídskou zemí na světě.

Současná jezídská společnost v Iráku se navrch k těm problémům, které sužují celou zemi, potýká ještě s řadou vlastních. Mezi mladými jezídy například prudce stoupá počet sebevražd – neuplyne týden, aby nedošlo alespoň k jedné. Jde často o reakce na problematické životní situace, se kterými se neumějí vypořádat. Nesložené zkoušky, nešťastná láska… stejný typ problémů, jaký najdete mezi mladými českými sebevrahy. Jen v případě jezídů zvolí osudovou únikovou cestu mnohem větší procento. Komunita, která se svou exkluzivitou a náboženskou rigiditou nemá příliš rysů, kterými by mohla přitahovat pozornost liberálního Západu, prochází v současné době krizí na mnoha různých rovinách. Jen čas ukáže, zda z ní dokáže najít cestu.






Sdílej článek


Hodnocení

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *