Jakub Szántó o médiích a Izraeli

Rozhovor s Jakubem Szántó, jedním z přednášejících Izraelského týdne, který v uplynulých dnech probíhal na půdě FF UK.

Jakub Szántó působí ve svém živém projevu od prvních slov jako člověk, který je nadšený ze své práce. Velkou měrou se na tom podílí i změna pracovní pozice, která ho v blízké budoucnosti čeká. Ještě v tomto roce se současný zástupce vedoucího zahraniční redakce České televize stane stálým zpravodajem ČT v Tel Avivu a bude ve svých reportážích pokrývat celý Blízký východ neboli „obrovský region, který má obrovská témata“. Je to oblast, která se na naši obrazovku dostává především kvůli konfliktům a válkám a málokdy jsme o ní informováni jinak než v souvislosti se zbraněmi, ztrátami na životech, politickými boji a utrpením. Jakub Szántó nám chce ale Blízký východ představit z jiného úhlu a zaměřit se ve svých reportážích na běžné lidi a každodenní témata. 

Lišila se tvorba zahraničního zpravodajství na Nově a v České televizi? Byl tam nějaký zásadní rozdíl?

Ne, nebyl. Zásadní rozdíl byl v prostředcích, jak finančních, tak i mediálních. Česká televize je velké médium, které má velký rozpočet, má svoje zpravodaje v zahraničí, což samozřejmě kromě Rozhlasu nikdo jiný nemá. Česká televize měla tehdy Zdeňka Šámala, který je pro zpravodajství klíčovou postavou, a na Nově byl významnou osobností Pavel Zuna, což je člověk, který je neuvěřitelný profesionál a který mě naučil řadu věcí. Jemu jsem neobyčejně vděčný, protože to byla opravdu velká škola, byť ne vždycky jednoduchá. Byla to doba, kdy se na Nově snažili dělat zpravodajství každý ze svého úhlu pohledu a blížili se tomu, čemu se říká profesionální mainstreamová žurnalistika. To, co dělá Nova dneska, je úplně někde jinde. Tehdy jsme nejezdili do zahraničí zdaleka tak často jako Česká televize, ale jezdili jsme a velmi často jsme dělali reportáže na místech, kde Česká televize nebyla. V té době, kdy jsem se stal šéfem zahraniční rubriky na Nově, byl šéfem zahraniční redakce ČT Michal Kubal, což je můj velký kamarád, stejně starý jako já. To je také člověk, který mě potom se Zdeňkem Šámalem do ČT přetáhl, takže tam bylo takové přátelské soupeření, poměrně vyostřené v řadě chvil, ale v dobrém slova smyslu. Dneska je to úplně jiné.

Objevuje se názor, že společnost v České republice upřednostňuje Izrael, zatímco např. Itálie nebo některé jiné evropské státy upřednostňují Palestinu. Myslíte, že ČT zůstává ve svých reportážích objektivní?

Naprosto. Česká společnost má historické vazby na židovskou komunitu a tím pádem se to později přeneslo na Izrael. Je otevřenější vůči řadě věcí a zároveň je možná trošičku tolerantnější vůči excesům, kterých se Izrael občas dopouští, to je pravda. Ale nemyslím si, že by to nějakým způsobem ovlivňovalo naší práci. Já nedělám reportáže na základě objednávky české společnosti nebo ministerstva nebo čehokoliv jiného. Já pracuji prostě podle svého uvážení a nedělal jsem jenom Izrael nebo Blízký východ, věnoval jsem se i postsovětskému prostoru, Evropě, mnohokrát jsem dělal věci ze Spojených států, byl jsem v Africe. Nemám jeden klíč na Izrael a jiný na Palestinu.

A co zahraniční média, se kterými se potkáváte v Izraeli: vnímáte v jejich tvorbě zaměřenost na jednu nebo druhou stranu?

Občas, ale ne u těch velkých médií. Menší média z evropských zemí mívají občas tendenci vysílat lidi, kteří jsou méně neutrální, než by mně bylo po chuti. Několikrát jsem se setkal třeba s dánskými novináři a natáčel jsem přípravu nějaké palestinské demonstrace, na jejíž přípravě a tvorbě sloganu se podílel můj dánský kolega z dánské televize, což je absolutní nesmysl. Ale nemyslím si, že to je problém dánských médií, myslím, že to spíš byl problém tohohle mladého člověka, než že by to bylo pravidlo.

Myslíte, že média mají klíčový vliv na konflikt mezi Izraelem a Palestinou? Například způsobem, jakým o něm informují?

Ne, myslím si, že ne. Myslím si, že moc médií se dlouhá léta neuvěřitelně přeceňuje. Stačí se podívat na vliv médií v České republice: drtivá většina médií byla proto, aby tady byl zřízený americký radar. Na začátku kampaně, nemyslím tím mediální kampaně, myslím tím státní kampaně, bylo 67 % české populace proti. Po půl roce, tři čtvrtě roce bylo 67 % populace proti, nic se nezměnilo. Velká část médií při poslední prezidentské volbě preferovala Schwarzenberga a celkem jednoznačně zvítězil druhý kandidát, který se dostával do konfliktů a média ho kritizovala. Vliv médií se přeceňuje. Ano, média mají velký vliv, pochopitelně, na spoustu věcí, ale o tom, jak bude vypadat Blízký východ, nerozhoduje tak úplně veřejnost. Rozhodují o tom politici klíčových zemí a ti nejsou  do svých rozhodnutí zásadním způsobem tlačeni veřejným míněním.

Jak se změnil váš pohled na Izrael poté, co jste se jím začal zabývat jako novinář?

Zásadně. Pro turistu to je jedna z těch zemí, kde člověk jde a má otevřenou pusu. Je tam neuvěřitelné množství památek. Když tam člověk jede jako novinář, tak to vnímá jinak. Vnímá to jako místo, kde jsou konflikty, kde jsou nějaká pravidla. Jako turista se s žádnými pravidly nepotkáte.

Vy znáte Izrael poměrně dlouhou dobu, cítíte v izraelské společnosti nějakou změnu?

Narůstá konflikt mezi sekulární většinou – tj. tím, čemu se říká sionistická majorita, i když to je dost nepřesné – a mezi charedim, náboženskou menšinou. Sílí nespokojenost se současným stavem izraelské společnosti, s poměrně tvrdým sociálním tlakem na mladé lidi, kteří mají problém najít práci, nájmy jsou drahé a ceny potravin neuvěřitelně rostou. To jsou velká témata, která tam cítím.

To jsou témata, o kterých budete chtít víc mluvit, až tam budete dělat stálého zpravodaje?

Bezpochyby. Lidi žijí tím, co je obklopuje, svým životem. Když máte problém ve svém životě, tak řešíte nejdříve tyhle věci a pak teprve velká témata.

Jako vaše základna byl zvolen Tel Aviv. Proč právě toto město?

Tel Aviv byl ideální. Jednak má velké letiště, které v rámci regionu, ačkoliv se to moc neví, umožňuje poměrně rychlý přesun na dvě klíčová letiště této oblasti – Káhiru a Amán. Izrael byl zvolený, protože to je zkrátka geografické jádro regionu a protože Izrael a izraelsko-palestinský konflikt dostávají tradičně a stabilně nejvíc mediální pozornosti. Nabízí pro novináře zdaleka největší komfort, jsou tam všechny velké agentury, je to mediálně dobře zaopatřená země. Tel Aviv je blízko letiště, zároveň není daleko od Jeruzaléma a je to odtud i velmi blízko na Západní břeh a do Gazy.

Když jako novinář působíte v konfliktních oblastech, jako je např. právě Izrael nebo Sýrie, cítíte někdy bezmoc?

Neustále. Neustále, protože já jsem optimista. Jsem, troufám si tvrdit, poměrně citlivě založený člověk, kterému není lhostejné, když se lidi mají špatně. O izraelsko-palestinském konfliktu, který má na obou stranách velmi tragické dopady, se snažím referovat od roku 1999 a, i když je teď situace o něco lepší, tak nemám pocit, že by se to úplně blížilo nějakému finálnímu řešení. O Sýrii vůbec nemůžu mluvit, to je prostě příšerné. Nemůžu mluvit o Libyi, protože si nejsem jistý, jestli je tamější stav zcela ideální. Pětkrát jsem byl v Iráku, kde jsem strávil docela dlouhou dobu, dvakrát jsem byl v Afghánistánu a nemám pocit, že by to tam šlo k lepšímu. Ano, cítím mimo jiné bezmoc z médií, která se snaží ukazovat to špatné, co se tam děje, aby se to už nedělo, ale prostě se to děje dál.

Na závěr našeho rozhovoru se Jakub Szántó zmínil i o tom, jaké to je brát do země, která je často považována za nebezpečnou, svou rodinu.

Já vezu svoji manželku a svoje děti do země, o které si drtivá většina lidí myslí, že tam každý den vybuchují bomby, na kterou míří jaderné rakety z Íránu. Do země, kterou chtějí vyhodit do vzduchu, a jediný důvod, proč tohle můžu udělat, je ten, že moje žena je otevřená a tyhle věci ji zajímají. A taky proto, že není důvod se tam bát. Izrael je oáza relativního klidu a bezpečí a já se budu ve svojí práci snažit ukázat právě tenhle normální klid. Problém běžné izraelské rodiny není íránský jaderný program, nejsou to extremisti, není to Hizballáh v Libanonu: jsou to sociální problémy. Jsou to vysoké daně, velký ekonomický tlak, rostoucí ceny, nezaměstnanost. To jsou ta zásadní témata. Lidé se tolik nezajímají o to, kolik zbraní, které se mohou dostat přes Gazu do Izraele, mohlo být vykradeno z libyjských skladů. Pro ně je tématem nový izraelský film nebo izraelská kapela. To je zajímá, tím žijí. Normální lidé žijí v Izraeli normálními věcmi a stejně tak normální lidé žijí normálními věcmi v Libyi a v rámci možností i v Sýrii.

 

Jakub Szántó studoval na Fakultě sociálních věd UK a na Central European University v Budapešti. Svoji televizní kariéru začal v televizi Nova, kde se vypracoval až na vedoucího zahraniční redakce. Z Novy přešel k České televizi, kde v současné době působí jako zástupce vedoucího zahraniční redakce. Na podzim tohoto roku se má stát stálým zahraničním zpravodajem v Tel Avivu.

Foto: social.ukmedia.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *