Inside Llewyn Davis/V nitru Llewyna Davise – Melancholická cesta do písničkářovy duše

zdroj: wikimedia

zdroj: wikimedia

Joel a Ethan Coenovi nejsou jen tak ledajací režiséři, a dokonce i slovo nadprůměrní by mohlo být bráno jako urážka. Jméno bratří Coenů dnes funguje ve světě kinematografie jako osvědčený trademark, od kterého každý, kdo se s ním alespoň párkrát za život setkal, ví přesně, co očekávat. Této bratrské a autorské dvojici je vlastní zejména důraz na promyšlené, syrové dialogy a groteskní postavičky přežívající ve světě, který se často zdá být až příliš bizarním na to, aby fungoval. Zároveň je však jejich tvorba nesmírně žánrově různorodá, neustále těžící z něčeho nového a nacházející nové inspirace a témata. Ve výsledku pak není problém nalézt v jejich filmografii vedle sebe brutální a temný krimithriller, romantickou komedii nebo western. Z tohoto úhlu pohledu představuje pak jejich poslední film, Inside Llewyn Davis, v češtině V nitru Llewyna Davise, pouze další dílek přepestré mozaiky výplodů jejich nekonečné tvůrčí fantazie. 

Llewynu Davisovi opouštíme zaprášené a špinavé prostředí amerického Divokého západu a přesouváme se téměř o století dopředu, do mnohem civilizovanějšího a kulturnějšího prostředí New Yorku na počátku šedesátých let. Coenové se tentokrát nechali inspirovat osudy Davea Van Ronka, u nás téměř neznámého písničkáře, který stál u zrodu moderního amerického folku, jak ho známe například z prvních desek Boba Dylana. Nejedná se však o pouhé zfilmování jeho knižní autobiografie, na to jsou Ethan a Joel dost chytří, ale těží zejména z Van Ronkova pohledu na tehdejší svět, jeho zobrazení doby a těžkého života v ní. Již od první scény filmu je jasné, že se ocitáme v samém srdci tehdejší folkové scény. Vstupujeme totiž do potemnělého prostředí hudebního klubu Gaslight Café v Greenwich Village (skutečné místo, které v šedesátých letech představovalo jedno z hlavních center americké folkové hudební kultury), jehož tajemné prostředí doplňují všudypřítomná oblaka cigaretového kouře, neustálé cinkání skleniček naplněných whisky a neúnavně se linoucí zvuky (nejen) kytarových strun. Uprostřed tohoto místa se setkáváme s Llewynem Davisem (výtečný Oscar Isaac), centrální figurou příběhu, jehož úvodní hudební vystoupení vystihuje podstatu celého snímku. Song Hang Me, Oh Hang Me je prosycený smutkem a melancholií a je podaný takovým způsobem, že i člověku bez vztahu k danému žánru a prostředí musí zákonitě naskakovat husí kůže. Llewyn Davis jako by byl zároveň interpretem i protagonistou příběhu, který je písní vyprávěn. Llewynův život je synonymem lidského zoufalství a beznaděje, on sám se jím neúspěšně probíjí ve snaze dosáhnout úspěchu a spokojenosti jak na poli hudebním, tak i v osobní sféře.

Stopětiminutová stopáž filmu simuluje jeden týden muzikanta a nenapravitelného melancholika Llewyna Davise a i na tak malém prostoru je film schopen předat divákům vše důležité nejenom o hlavní postavě, ale i o atmosféře doby, do které je snímek zasazen. Dost možná se jedná o vůbec nejsmutnější z filmových výtvorů bratří Coenů, melancholie vskutku prochází vším, doprovází téměř každou scénu a její všudypřítomnost jakoby divákovi poskytovala důkaz o existenci osudu, který nikdo z nás nemůže oklamat. Hlavní postava je jakýsi novodobý Odysseus, který se na své cestě za vysněným cílem stát se uznávaným písničkářem vypořádává s jednou potíží za druhou, s jedním odmítnutím vedle druhého. Smůla se mu lepí na paty prakticky na každém kroku a jeho situace je naprosto bezútěšnou. Celková atmosféra je navíc umocněna prostředím, ve kterém se Llewyn pohybuje – ze zamračeného a deštivého New Yorku se v průběhu vyprávění na chvíli přesuneme do mrazivého a zasněženého Chicaga. I barvy jsou ve všech částech příběhu bledé, popelavě šedivé, a nenechávají diváka na pochybách, že víra v lepší zítřky rozhodně není záležitostí tohoto filmu.

Nicméně i přes svou celkovou melancholičnost nabízí snímek V nitru Llewyna Davise svému publiku rukopis, který je bratrům Coenovým tolik vlastní. Opět se setkáváme s několika groteskními charaktery, mezi nimiž kralují vedlejší postavy stárnoucího povýšeneckého jazzmana v podání skvělého Johna Goodmana a jeho nemluvného beatnického řidiče a společníka. V neposlední řadě musí být zmíněna brilantní hudební stránka, která příběhu dodává ten pravý „šmrnc“ a zároveň pomáhá dotvářet autentickou dobovou náladu.

Na závěr nutno říci, že Llewyn Davis rozhodně není filmem pro každého. Je to dílo stvořené hlavně pro to obecenstvo, které ocení jeho dobový feeling a práci s detaily, ale i pro ty, kdo ocení jeho nezměrnou originalitu nejenom v kontextu současné americké filmové tvorby. Ti diváci, kteří splňují tato kritéria, si mohou být takřka jisti, že tragikomickou postavu Llewyna Davise z paměti jen tak nevymažou.






Sdílej článek


Hodnocení

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *