Bariéry společnosti

nov2013 341Probudíte se, obléknete se, nasnídáte, vezmete si věci a odcházíte z bytu nebo koleje na autobus, tramvaj, metro, vlak … odcházíte … už jen díky tomuto slovu, které vyjadřuje, že můžete používat své vlastní nohy, je tento den neobyčejný. Nebo je možná neobyčejný pouze, pokud si toho vážíte a máte zkušenost k posouzení.

Tento den pro mě mohl být jako každý jiný. Až na Vyšehrad jsem došla „po svých“. Zde jsem se sešla se spolužačkami a šly jsme si „půjčit vozíček“. Na Vyšehradě je sídlo Jedličkova ústavu a v jeho nové budově Na Topolce sídlí i organizace o. s. Asistence. V rámci jejich projektu Jedeme v tom s vámi! si zájemci mohou vyzkoušet cestování po Praze na vozíku a tím se trochu přiblížit pocitům lidí na něj odkázaných.

Že člověka na vozíku potkáte jen zřídka (a když, tak většinou u Vyšehradu, kde má sídlo „Jedličkárna“)? No bodejť! Dojet někam je totiž více než složité. Chtěla jsem si vyzkoušet cestu do školy, ale ouha… Sice máme bezbariérový vchod, ale jak se k němu dostat? Stanice Staroměstská není bezbariérová, a když navíc na Muzeu uzavřou výtah, můj cestovní plán se zhroutil.

Ale pěkně popořadě. Musím se přiznat, že to nebylo poprvé, co jsem dosedla na invalidní vozík – naštěstí vždy pouze při školení – takže posadit se pro mě nebyl žádný problém. Pro mé spolužačky to ovšem bylo psychicky náročnější, a tak jsme se domluvily, že v roli opečovávaného budu já.

Výjezd z Topolky byl poněkud rozpačitý – dopoledne, klienti vyrážejí do školy, na terapie, nebo se z nich vracejí. Pohledy ostatních se setkávají s mým na stejné úrovni. Cítím se trochu nesvá z té směsice studu a provinilosti, že se vezu, i když mi nic není. Červík hlodající ve svědomí mi začínal předhazovat otázku etičnosti celého našeho počínání.

nov2013 374Ze začátku jsme byly poněkud zamlklé, ale jelikož jsme všechny tři od přírody veselé povahy, brzy jsme začaly brát mé „postižení“ s humorem … někdy trochu černějším než bylo v té chvíli vhodné (hlíst v mém svědomí se cítil takovýmto chováním otřesen). Nic naplat, věty typu: „Nezajdeme na kafe?“, „Si asi chvilku postojíme, než přijede ta bezbariérová tramvaj.“ apod., se neobešly bez výbuchů smíchu.

Po hodině mě začaly brnět nohy, které jsem vzorně držela ve stále stejné poloze, abych simulovala nemožnost jejich ovládání. Ve výtahu jsem si nohy protáhla a myslela si, že to bude dobré. Po dvou hodinách mě již brnělo vše od pasu níže. Aspoň trochu jsem se nadlehčovala zapřením loktů o opěrky, ale mělo to na mravenčení jen krátkodobý vliv. Záda také trochu trpěla a při představě, že bych nemohla dobře ovládat ani ruce, abych se na čtyřkolém pomocníkovi rovnala, mě zaplavovalo mírné zoufalství.

Při zpáteční cestě jsme se prohodily. Když jsem vstala, tělo bylo chvíli zmatené. Nohy věděly, co dělat, ale moc se jim nechtělo, zadek na sebe vzal podobu sedačky vozíku a lokty hledaly oporu opěrek. A to jsem seděla jen čtyři hodiny…

Sedět na vozíku stojí člověka spoustu duševních sil. Ten, kdo vozík tlačí, musí vynaložit veškerou psychickou i fyzickou obratnost ke zdaru celé cesty. Popelnice nešťastně umístěná před bezbariérovou cestičku, lidé (se sluchátky i bez), kteří ve vagonu metra neviděli vozíček, či dav, jež se ve snaze uvolnit cestu rozdělil do dvou proudů, které nás obtékaly z obou stran. Popravdě, myslím si, že vztah společnosti k vozíčkářům není moc otevřený. Oháníme se silnými slovy o toleranci a zlepšující se úrovni pomoci, avšak většina lidí neví, jak pomoci ani kde hledat informace. Pokud by vás tedy projekt zaujal, zde je odkaz na facebookovou stránku Jedeme v tom s vámi a stránku o.s. Asistence.

O užitečnosti takového zážitku je možné polemizovat. Nechci svou zkušenost přeceňovat, ale kdykoliv mě teď, např. ve vlaku, začne ze sezení brnět spodní část těla, okamžitě si uvědomím, jaké mám štěstí, že se mohu postavit a protáhnout se.






Sdílej článek


Hodnocení

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *